Zlomený krček

Je to zlověstná diagnóza. Týká se typicky starších osob s křehkými kostmi. Ztenčené místo pod kyčelním kloubem - tzv. krček, na stehenní kosti praskne. Většinou je třeba akutní operace, kdy se linie zlomu překlene pevným ortopedickým materiálem. Pacient je na dlouhé týdny, někdy měsíce upoután na lůžko, neschopen chůze. Někdy takový člověk již nikdy nepovstane a zemře na zápal plic.
Moje teta si před pár týdny zlomila krček. Má přes osmdesát a bydlí v kanadském Vancouveru. Párkrát jsem toto úžasné město navštívil a tak trochu znám jeho energie. Je to moderní, velmi přívětivé velkoměsto na břehu Pacifiku s majestátní kulisou stále zasněžených Rocky Mountains. Oblast Britské Kolumbie je jednou z nejekologičtějších na naší planetě a její obyvatelé vyzařují laskavý zájem ne jen o životní prostředí, ale i o sebe navzájem. Teta měla zkrátka štěstí, že upadla ve Vancouveru a ne třebas v Praze, kam měla namířeno. Z našich nemocnic znám dobře ten scénář. Sanitka přiveze babku z ulice, a pokud není VIP, proběhne vše, jak naznačuji v úvodu. Operace a pak čekání na to, co bude. Moje tetička rozhodně není VIP, obyčejná kanadská důchodkyně, přistěhovalec. Příjemně mě překvapila péče a hluboká lidskost, které se jí dostalo v místní nemocnici. Operace týž den, kdy ji přivezli. Lékař s ní hodinu mluvil a vysvětloval jí, co budou dělat a proč. Po operaci totéž, mnohem podrobněji. Druhý den po operaci (!) začala intenzivně rehabilitovat. Téměř stále se u ní střídali různí fyzioterapeuti i psychologové. Jídlo samozřejmě zdravé, chutné. Podporující uzdravení. Tedy něco, o čem se našim pacientům i špitálním dietologům ani nezdá. A představte si, jen taková drobnost pro ilustraci. Součást rehabilitace a intenzivní přípravy pro další zdravý život bylo několik typů aut, které byly součástí kliniky. Tam se zranění pod vedením instruktorů učili, jak mají nasedat do vozu! Teta se také učila, jak se pohybovat na ulici, v obchodech, restauracích, v autobusu.

Takže koncentrovaný zájem o člověka, dokonalé pochopení jeho situace a intenzivní a laskavá péče, aby se co nejrychleji uzdravil a mohl plnohodnotně žít. A při tom jde o „babku z ulice". Inu, máme co dohánět. Myslím, že úroveň zdravotnictví nelze měřit drahými přístroji, počtem lůžek, počtem lékařů, atd., jak je to u nás v módě. Stav každého zdravotnictví je nesen obyčejnou lidskostí… To je skutečné měřítko. A každý, kdo se ocitne na nemocničním lůžku, to zatraceně pocítí a pochopí.

S úctou ke všem skutečným kolegům,

MUDr. Tomáš Lebenhart