Ti dva

Mohli mít IQ tak 150. Dohromady… Jeli městským autobusem 150. Mladá žena, patrně cikánka s černými vlasy svázanými bílou stuhou do bujného ohonu, nekonečný, až historický smutek v očích, pod těžkými víčky. Hleděla s tichou odevzdaností dopředu, do ubíhajících krčských ulic. U okna vedle ní seděl vyhublý muž s řídkými vousy a zažloutlou pletí. Hlavu opíral o její rameno a spal či setrvával v mrákotném stavu utrpení. Oči zavřeny, občas bolestivě polkl, pokrčil čelo a vzdychl. Kolem nich vládla uctivě vážná atmosféra… Okolní cestující jako by se báli na ně zpříma pohledět a tlumili své hlasy, v podivném kontrastu vzhledem ke své intelektuální a sociální převaze.
Z nějakého vyššího důvodu si zvolil kruté dětství. Jeho matka zemřela asi měsíc po porodu na nezvládnutou sepsi. Její organizmus byl oslaben drogami… Otec věčně opilý a zuřivý nebyl schopen se o synka postarat. Byl umístěn do Kojeneckého ústavu… Pro svůj křehký vzhled a sklon k lítosti a soucitu, stal se terčem posměchu. Nikdo se ho nezastal a nesnažil se navázat kontakt s jeho citlivou, milující energií. Po očkováních v prvním roce prokřičel celé dny a noci. Později se přidaly záškuby a dojíždějící dětský neurolog ordinoval antiepileptické léky a další léky na zklidnění. Přes věčnou mlhu viděl často zářící bytosti, které jej hladily a přeměňovaly se někdy na různá zvířátka a směšná stvoření. Protože se záhadně radoval a tleskal ručkama, dostal silnější léky, antipsychotika…

Ona… zjevila se v mrazivé noci v jednom pražském parku, kde jako bezdomovec po záchvatu padoucnice vyčerpaně ležel tváří k nebi s krvácejícími ústy. Sklonila se k němu a on ožil. Odvedla ho k sobě a mlčky se o něj starala. Nemluvila. Neslyšela. Omývala ho, krmila. Vozila ho autobusem na neurologické kontroly a vyzvedávala léky. Vkládala mu je do úst. Oba čekali, až ho uzdraví. Zdravotní personál na něj křičel (i když on slyšel dobře), tykali mu. Nikdo se na něj dlouhé roky neusmál, jen křičeli, aby nechlastal. Za celý svůj život se alkoholu nedotkl.

Pozorně mu hleděla ve svém bytečku na ústa a četla jeho příběhy. O tom, jak neví, kdo je, kdo jsou lidé, co je pravda a co se mu zdá… Dívala se, jak vypráví o tom, jakou slyší nádhernou hudbu, o andělech a vílách, jež si hrají na babu a na schovávanou. Dívala se, jak vypráví o svém dětství, o tom jak dítětem být chtěl… o světle, které je všude kolem.

Ona byla první, kdo mu „naslouchal“. Zvážněla, když vyprávěl o strašlivém hlomozu a vytí psů, jež ohlašovaly každé blížící se bezvědomí. Měl vždy několik okamžiků na to, aby si včas lehl… Naučila se tyto zvuky také slyšet a pak hned vzít jeho šedivějící hlavu do dlaní a tak ho podržet v této dimenzi… Usínal jí pak jako malé děcko v náruči. Začal být dítětem…

Autobus zastavil před branami Thomayerovy nemocnice. Pomalu vystoupili. Dovedla ho na oddělení. Tentokrát ne B2 (neurologie), ale B4 – chirurgie. Naposledy se objali. Pohlédla mu do očí. Věděla, že už ho více nepatří. Že jest vykonáno. Ničivý proces napadl mužova játra. Nevydržela čtyřicet let tvrdé chemie. Pomalu, v neuvěřitelně kouzelném a elegantním gestu s prsty nad hlavou, naznačila mu, že už bude jenom lépe – a že pak budou spolu už jen vesele poletovat… hrát si.

Sanitář jej zavezl na pojízdném křesle do nákladního výtahu a přibouchl plechové dveře. A muž se usmíval… to je můj příběh o těch dvou.

Dodatek:

Předobrazem k tomuto krátkému, ale věčnému příběhu člověka, stal se mi před několika lety živý obraz těch dvou… Na Srí Lance, když jsem totálně vyčerpaný po sedmi dnech absence spánku v mučivých myšlenkách, seděl mezi mnoha Sinhálci v monzunovém dešti, pod širým nebem, na lavicích před státní nemocnicí, několik hodin ve večerním tichu čekaje na příjezd neurologa… seděli proti mně.

Dalšími předobrazy byly mi skutečné příběhy… včetně faktu, že jsem jako zřízenec krátce pracoval na obou zmíněných odděleních. Dnes, před Vánoci, se mi zážitky propojily.

Hezké Vánoce a věřte, že bude už jenom lépe! Když to budeme chtít.

Tomáš Lebenhart