Tap, tap, tap…

Kráčím uvolněně, dlouhou šerou chodbou Farmakologického ústavu při lékařské fakultě University Karlovy, ruce v kapsách modrých džínsů, v košili s krátkým rukávem se žvýkačkou v ústech. Bezstarostně až ležérně kráčím vstříc svému osudu…
Tuto pochůzku vykonávám již po čtvrté a zjevně mě nudí. Jdu na čtvrtý a definitivní pokus složit rigorózní zkoušku z farmačky. Jsem ve čtvrtém ročníku medicínského studia a jsem přesvědčen, že takový mazáky už z vysokých škol nevyhazují, leda že by skákali děkanovi po hlavě.

Na vysvětlenou – nevím, jak dnes, ale v sedmdesátých letech měl adept tři pokusy na složení zkoušky. Když selhal i potřetí letěl ze školy a mohl si vybrat, jestli si chce zopáknout ročník, nebo se poohlédnout po jiné škole. Nebo se prostě za prachy svých rodičů bude někde flákat. Zcela výjimečně se studentovi udělil tzv. děkanský termín – něco jako královská či prezidentská milost. To byl můj případ. Důvody byly patrně dva. Jak jsem již naznačil, stát do mě nainvestoval již dost peněz a bylo tedy v zájmu „společnosti“, abych se ze mě stal lékař. Druhým důvodem mohla býti jistá sympatie samotného děkana fakulty. Byl to celkem pohodový pán se smyslem pro humor, tenkrát vedoucí infekční kliniky na Bulovce, profesor H. Během studií jsem prováděl různé vylomeniny, o kterých se zcela zákonitě doslechl a tak jsem se s ním seznámil blíže. Myslím, že nejzajímavější naše setkání „na koberečku“ proběhlo po té, co jsem ve třetím roce studií oznámil s papírem (prázdným) v ruce – uprostřed bujně kvetoucího socializmu, že fakulta o prázdninách zorganizovala výměnnou stáž studentů dětského lékařství v americkém Bostonu (stát Massachussets). Počet míst je omezený, je třeba se urychleně přihlásit v sekretariátu pana děkana. Podmínka je slušná znalost angličtiny – která tehdy nebyla běžná. Někteří kolegové a kolegyně počali shánět učebnice angličtiny a posléze na dveře roztomilé a nic netušící paní sekretářky, roztouženě klepali. Dlužno poznamenat, že svůj kruh jsem o tomto počinu informoval. Nikdo z dvaceti spolužáků nic neprozradil. Byl to v podstatě takový rozkošný nápad, jak poškádlit prsatou paní asistentku.

Aféra trvala asi týden nebo dva, než to všem došlo. Tak jsme na sebe s panem děkanem koukali, on byl zprvu oficiální, přísně se mračil a kroutil hlavou. „Co s vámi mám udělat, kolego“, brumlal. Evidentně případ podobného ražení neřešil. Ani na fakultě, ani na infekční klinice. Po chvilce už to ale nevydržel, vyjasnil čelo a nepřestávaje kroutit hlavou, pronesl: „No, musím ale přiznat, že se vám to povedlo… Že mi ale slíbíte, že svůj talent věnujete studiu a prospěchu fakulty, což?“ Zkrátka pan profesor byl slušný člověk. Kamarádil s řadou herců a občas dělal o prázdninách amatérského průvodce v Řecku. „Určitě“, ujistil jsem starého pána. Pak jsem se mimo jiné ujal role fotografa na studentských akcích a poskytoval je děkanátu na různé vývěsky. Také jsem sepisoval různé článečky ze života studentstva, které pak kolovaly mezi některými profesory a jejich asistenty.

Ještě na dokreslení těch mých volovin prozradím, že k narozeninám jedné docentky na patologické anatomii jsem v narvané pražské tramvaji č. 2 vytáhnul nenápadně vzadu bílou číslici na modrém plechové tabuli a pak se všemi našimi podpisy na druhé straně, jsme jí tento lup předali – na akademické půdě. Náš kruh měl č. 2 totiž… Ona si tu tramvajovou dvojku odnesla domů a tak na nás měla nepřehlédnutelnou památku a navíc tak trochu omládla…

No, co se mnou mohli dělat. Hlavu mi neutrhli. Takže děkanský termín měl barvité pozadí…. a to zdaleka nesdílím vše, co se událo. Nejsem si úplně jistý, ale možná, že dalším důvodem byla i půvabná děkanova sekretářka, kterou jsem tehdy celkem obdivoval a dával jí to nepžehlédltelně znát…

Zpět však do temné chodby farmakologického ústavu. Proč mě vlastně soustavně vyráželi od zkoušky? Jiné – některé mnohem těžší zkoušky (Anatomie, Histologie…)jsem vykonával v prvním kole, už jen proto, abych od toho učení měl pokoj. Protože mě soustavně zkoušel asistent Š. A protože jsem si od začátku „nepadli“ a já byl u zkoušení soustavně drzej. Proč jsem byl drzej a dovolil si diskutovat s mladým, ambiciózním vědcem během prověřování mých znalostí z farmak a jejich působení?

Protože mě na první pokus nevzali na medicínu a nabídli mi tzv. nultý ročník. Ten spočíval v tom, že jsem rok pracoval jako zřízenec v malé nemocnici na Malé Straně – Pod Petřínem. Tento nádherný rok by jistě nasytil stránky knihy, třeba s názvem: ROK POD PETŘÍNEM. Třeba někdy vyjde… až budu mít dost času, protože mě třeba úředníci vyhodí z homeopatické ordinace…

Celý rok jsem pobíhal po interním a chirurgickém oddělení a pilně se učil zdravotnickému řemeslu. Od ambulance, převozu pacientů na různá vyšetření, na jejich pokoje, přes obsluhování rentgenu, motání obvazů včetně sádrových, EKG, později píchání injekcí, až po postarání se o zemřelého… Učil jsem se od kolegů saniťáčků, od sestřiček i od lékařů a laborantů. Měl jsem oči všude a špitál jsem znal od sklepa až po podkrovní pokojíky sestřiček. Chodil jsem i na operační sál. Věrnost nemocnici jsem zachovával i dalších šest let při studiích. Pracoval jsem tam dále jako zřízenec po nocích a víkendech, později i jako zdravotní sestra (po dvou letech lékařské fakulty můžete vykonávat tuto funkci (tedy tenkrát, dnes asi sotva). A v posledním ročníku medicíny jsem již vykonával i některé lékařské úkony. Také jsem tuto fakultní nemocničku navštěvoval jako stážista – student. Čtvero rolí v jedné malé nemocnici. Docházelo tak k různým nepochopitelným situacím. Třeba jsem sám sobě zadával úkoly – sobotní sestra nedělnímu zřízenci. Pro pacienty jsem byl chodící rébus. Byl jsem u jejich příjmu na ambulanci jako zřízenec, pak jsem jim píchal do zadnice injekce jako sestřák a to poslední co viděli před narkózou na sále, byl zas ten Lebenhart, jak se meje k operaci… někteří se se mnou mohli setkat i v různých vyšetřovnách, kde jsem také fušoval do laborantského řemesla. Pár týdnů jsem jezdil i se sanitou jako závozník. Bohužel – s některými jsem se setkal jako student na pitevně… ale to na mě koukali už shora a vše chápali…

I ve špitále si se mnou mnozí užili legrace. I tam jsem se nejednou ocital na koberečku, tu u vrchní sestry, tu u hlavní setry, tam u ředitele… Nezapomenu, jak mi vrchní chirurgická sestra ve tři v noci povídá do ouška: „Tady nám ale nesmíte spinkat, pane doktore. Teď jste sestra.“ Ale to s dovolením laskavě ponechme do ev. knížky… Něco na malou ukázku však: Nemocnice měla ústřední EKG vyšetřovnu, ve které vládla tzv. EKG sestra. Byla to vcelku nevrlá osoba ženského pohlaví, ovšem zcela bez smyslu pro srandičky a sexappealu vůbec. Já jí jako zřízenec do jisté míry podléhal a pilně jí vozil pacienty. Měla toho, chudák, dost za tu šichtu. Klidně 30 vyšetření. A tehdy natočit EKG nebylo vůbec snadné. Starý, těžký, poruchový mašiny na kolečkách a ty přísavky na hruď… měly takové oranžové balónky, jako měly na řídítkách historický motorky ty frkačky. Trrrrrt, trrrrt! Frk, frk! No a na chlupatý hrudi prostě nedržely, ona je celá uřícená a nasraná matlala gelem, přidržovala dřevěnýma špátličkama a druhou rukou kroutila knoflíkama na mašině, rozpřažena jak lapenej netopejr. Měla půl hodiny na oběd, holka ubohá, tak to vždycky zhltla v personální kantýně a už zas do patra k tý svý mašině milovaný, k upocenejm a chlupatejm hrudím, těm frkačkám a tubám gelu…

Byl to jeden z těch horších dnů… jeden infarkt za druhým, resp. bolesti na hrudi, které bylo nutno akutně pomocí těch frkaček vyšetřit. Konečně oběd. No a – samozřejmě poledne nepoledne, opocený otylý pán s náhle vzniklými bolestmi na chlupaté hrudi. EKG sestra nad sekanou. Já jí to radostně běžel oznámit. Otevřel jsem dveře do jídelny – ona seděla čelem proti nim, takže jsem ani nemusel mezi houf bílých plášťů shrbeným nad stravou. U stolu s ní seděli další zaměstnanci v bílém. Instinktivně zdvihla hlavu od talíře a zoufale na mě pohlédla. Ten okamžik jsem si vychutnal (za to, jak mě furt buzerovala, kde jsem). Zůstal jsem ve dveřích, sladce se usmál, zdvihl palec ruky a pohnul jím vzhůru. EKG na pár vteřin zkameněla a pak práskla příborama o stůl a zařvala na celou jídelnu: „Já se tu za ty dva tisíce ani v klidu nenažeru!“ A před zcela konsternovaným obecenstvem, které netušilo souvislosti, vylítla z místnosti… a tak mohli lidé v pyžamech zevlující po chodbách sledovat, jak po dvou až třech schodech běží vzhůru snad až k nebi zřízenec (včerejší student či snad již lékař či sestra) pronásledován sestřičkou z EKG. Ještě štěstí, že s tím nožem praštila v jídelně…

S tlukoucím, ale chrabrým srdcem usedám před zkušební místností Farmakologického ústavu. Po chvíli se dveře otevírají a ten rozježenej, brejlatej asák v nažehleným plášti s červenou kravátlí (bude masakr…)do mě zabodl ocelově šedá očka. Pojďte dál, pronesl ledově. Zdálo se mi, že je zcela vyveden z míry mým oblečením, ale z nějakého důvodu to nekomentoval. Když jsem nakráčel do místnosti, pochopil jsem příčinu jeho upjatosti – v křesle examinátora trůnil sám přednosta ústavu, profesor Vaněček. Myslím, že i v okolních ústavech mohli slyšeti to žuchnutí, jak mi ze srdce spadl kámen. Tap! Akademik mi vlídně pokynul a já se usadil proti němu. Š. sebou seknul do židle přísedícího a štítivě na mě zíral jak na skunka smrdutého. Obdržel jsem tři otázky, učinil si písemnou přípravu a vcelku nesouvisle, ale přeci jen srozumitelně a uspokojivě páně profesorově tolerantnímu rozpoložení, jsem je zodpověděl. Tentokrát jsem se střežil jakéhokoliv svého názoru a nevykládal jsem, jak pro těch farmakách lidi blejou a lezou jim nahoru jaterní testy – už jen s respektem k hlavnímu zkoušejícímu. A to i přes několik doplňujících otázek jeho asistenta, jenž lehce připomínal silně stlačené ocelové péro. Nedal jsem mu šanci, aby mohl vyletět ke stropu a tak jsem zkoušku na počtvrté, ale přece – udělal! Když mi pan profesor prováděl do indexu zápis, utrousil, jaksi do prostoru pro čtvery uši: „No, tak, už se snad vzájemně nebudeme trápit, že?“ „Děkuju“, utrousil jsem já a kradmo se podíval na Šviháka (pardon, asáka Š.). Ledový výraz, neschopnost pohnout svalem v bledém obličeji, natož něco pronést. A to mi ještě musel otevřít dveře a za mnou je zavřít, neboť já se k tomu neměl, chtěje si vychutnati jeho lokajskou roli…

A tak se srdcem opět bušícím, tap, tap, tap, tentokrát radostí, vycházím z budovy, kam už v životě nepáchnu, rozmýšleje, do které hospody vletím na jedno. Jak tak šlapu albertovskou alejí k Emauzům, zahlídnu koutkem oka, jak se v druhém patře Farmakologckého ústavu, rázně otevřelo okno. Zdvihnu hlavu a vidím, jak asistent Š. skoro po pás vykloněný řve nad korunami stromů: „Uměl jste úplný hovno! Absolutní HOVNO!“ A lennonovské brejličky rozhazovaly zlověstné blesky do jinak mírumilovné, univerzitně poklidné ulice. Než jsem stačil něco inteligentního zakřičet vzhůru, okno se přibouchlo a tak se na štěstí nekonala dramatická dohra (jež by se možná) až k samotnému děkanovi donesla…

A tak jsem vyštudoval, neboť i přes moji klukovskou nerozvážnost, bylo ke mně akademické nebe milostivé. Na závěr se s vámi ještě podělím o jeden humorný zážitek, tentokrát z vedlejšího ústavu Histologického. Zde jsem se střetl s podobně vyhlížejícím, mladým asistentem, navíc dle kolektivního mínění mých spolužaček, dosti pohledným. Šlachovitý, štíhlý sportovec s ráznými a pružnými pohyby, obdařen opět brejličkami, ale výřečností a vtipem. Já ho ovšem nemusel. Za prvé histologie byla

děsná votrava, Histologickej ústav vyloženě nesympatickej, zasmraděnej formaldehydem a kdoví čím ještě, samý sklo, učebny v silném červnovém slunci jako pod lupou, horko a my se hrbili nad mikroskopy a hledali v zorných polích barevné flíčky, nařezaných a obarvených plic postižených rakovinou, tenké střevo s Crohnovou chorobou či oční sítnice slepce. Z toho kaleidoskopu jsme samozřejmě museli hlásit, o co jde. A z venku bylo slyšet z nedalekých tenisových kurtů: „Tap, tap, tap“, jak se ten míček odrážel od pevně vypletených raket a antuky. Já si hned představoval ty bílý miniskuničky a vopálený nohy… A nad námi kroužil ten mladej histolog a machroval. A kolegyně z něj byly paf. Že by ten míček zněl „Paf, paf…“ – ne, to už blbnu… Tak jsem zcela přirozeným způsobem stál v opozici, podvědomě jej považoval za jakéhosi soka. On jak pardál našlapoval za našimi ohnutými zády opakovaně se tázal: „Tak co vidíte, kolegyně a kolegové.“ Slovo kolegové pronesl o půl tónu nižším hlasem, přísahám. Jak jsme tak seděli v za stoly a potili se nad binokulárními mikroskopy, odsunul jsem si s hlomozem židli a volám na něj: „Já osobně vidím velký hovno.“ To bylo logické vyvrcholení mé nálady a navíc čistá pravda. Oči drahých spolužaček se ke mně upřely a on byl v tu chvil No. 2. Kopulovitým skleníkem, smradlavým, zavládlo napjaté ticho. Pardálek ke mně svižně přikročil. „Ukažte.“ Sedl si za můj mikroskop a zaostřil. Pak vstal. Lakonicky a zbytečně nahlas pronesl do éteru: „To bude nejspíš tím, že máte zasranej objektiv, kolego.“ Pak mi blahosklonně poklepal dlaní na rameno, což byla přátelská pobídka, abych si vyčistil optiku. Musel jsem uznat prohru. Byl to formát. Budoucí doktorky se rozhihňaly jak v sedmé bé a já se dal do potupného čištění. A zvenku tap, tap. Tap, tap… Žeby to znělo jako Tra-pas, tra-pas… néé, to fakt už vyloženě blbnu…

Už abych byl na kurtu a mlátil do žlutých tenisáků – Bum! Bác!

Tomáš Lebenhart