Tanec u stolu

Tak zase jedna reportáž od stolu… tentokrát z klatovské Vitalky. Otevřená ani ne čtvrt roku a kolem poledne to připomíná školní jídelnu. Ovšem že ne stravou, nýbrž hemžením hladových zákazníků. Každá hospoda má svoji klientelu mající jisté společné rysy. Do Vitalky (ale i konkurenční Vlaštovky) chodí mladí lidé, převáže ženy, povětšinou atraktivní.

Včera si nesu naložený tác a rozhlížím se po volné židli. V rohu sedí můj známý, od kterého mám část nábytku v ordinaci. Velmi šikovný feng šuey truhlář. Čtyřicátník, který má v sobě něco, co ženy velmi poutá. Když s někým sedím, nebo si s ním někde vykračuju, automaticky sleduju oči kolemjdoucích. Zajímá mě (hlavně když jsem s ženou), co se odráží v očích lidí. Když jdu se svou přítelkyní, vidím převážně automatickou jiskru v pohledu mužů. To mě nabíjí. Běda, kdyby si jí nevšimli… zároveň registruji souběžnou energii respektu. To mě hřeje ještě víc. Obdiv + respekt… je tam toho víc, ale to není pro tyto řádky…

„Sem si sedněte“, mává na mě. Obědvali jsme spolu a asi 20 minut si povídali. Povídal hlavně on. Má to už ve zvyku. Dobré je, že má o čem. Oči přicházejících žen mluvily jasnou řečí. Byl jsem dvojka. Prakticky neviditelný, což jsem si i užíval. Několikrát se ocitl na hraně života a smrti. Vždy při tom zachoval ledový klid, což mu opakovaně zachránilo život. Například se kdysi válel pod autobusem a něco opravoval na převodovce. V mžiku se hevery smekly a deset tun železa si na něj lehlo. Jeden z heverů se vzpříčil a držel autobus v pozici tělo na tělo. Mohl povrchně dýchat a tiše mluvit. Automechanici hystericky lítali po dílně a chtěli podkládat jiný hever a rychle autobus zase zdvihat. On uviděl, co by následovalo. Začal je v klidu instruovat krok po kroku, co mají přesně dělat. Byla to poměrně složitá koordinovaná akce (více heverů na více místech), na jejímž konci se vysoukal nezraněn ven. Je ve vnitřním klidu a pohybuje se jak pardál. Ani gram tuku navíc, stále ve střehu, který ho ale nevyčerpává, spíše nabíjí. Energie divocha. Proto ty oči, které se na něj na okamžik upřou… a pak… jako by s vnitřním povzdechem, jdou po svých, na vteřinu rozhozeny… je fajn sedět s takovým člověkem u stolu. Můžete vidět drama atraktivních žen, jež na pár vteřin ztratí hlavu… Vzpomněl jsem si na výrok jedné starší Cikánky: Chlap musí mít jebavý voči. Jinak je to o ničem.

Dozvěděl jsem se, že mimo truhlařiny tvrdě cvičí bojová umění a je mistrem společenských tanců. Začalo mě to zajímat. Představa, že klasicky tancuji je pro mě sice ještě složitější, než představa pravidelných návštěv mammologické poradny – on však vyprávěl velmi poutavě… Jeho krédo je, že chlap by měl umět bojovat a tancovat. Musel jsem mu přitakat. V bojových uměních se celkem orientuju, trochu jsem kdysi cvičil karate a později bojové tai ci, a tak jsem spíš vyzvídal ohledně těch tanců. Provedl mě poměrně spletitou hranicí mezi latino tanci a tanci společenskými. Věnuje se v podstatě jejich jakémusi průniku, speciálně Argentínskému tangu (toho si cení nejvíc), Salse (původ na Kubě), Sambě (Brazílie) a Bachatě (Dominikánská republika). Taky ho baví Flamenco – což vymysleli španělští Cikáni. Tyto tance považuje za nejlepší. Proč? „V těchto tancích vede ženu muž. Smím prosit, by měla říkat ona…“ Muž stojí, žena čeká, přichází k němu. Může být odmítnuta. Drama začíná, aniž by se oba byť dotkli… Je velmi přísný. Když taneční partnerka přijde pozdě, nebo nemá dobrou náladu, pošle ji domů. A ona jde… a přijde znova, včas a s úsměvem. „Žena při těchto tancích, nabitých erotickou atmosférou, neví, co bude za vteřinu. Muž ji plně vede a její umění spočívá v tom,
se nechat vést! Musí reagovat okamžitě, ve zlomku sekundy na energii tanečníka a na jeho pohyb…“

Musí se plně oddat. V tom spočívá smysl a srdce latinských společenských tanců. V Tangu muž může partnerku i odhodit… o to víc se ona pak přimkne. Chápete tu logiku? Já ano. Smutným opakem budiž pánové, jež se nechají vláčet životem a svou milovanou… testosteron se někam vytratil, aniž by řekl Adios… A ony… hledají si opravdovýho chlapa nebo zamilovaně sledují romantický filmy. A denně píšou pro taťku lístky s úkolama. Říkal, že z jeho pohledu, jsou běžné tance, včetně krasobruslení, nadřené kreace pro porotce. Partneři prostě synchronně makaj… nemá to náboj, je to o ničem…

Tak jsem mu přikyvoval a některé okolnosti mi docela zapadávaly. Vyprávěl, jak učí tanečníky napřed chodit. Potvrdil mi, co vím i já: „Lidi v Evropě neuměj chodit. Natož tancovat. Nejsou uvolněný, ať chlapi nebo ženský. Nemaj v sobě svobodu a přirozenost. Jsou moc civilizovaný. „Projděte se tady“, říká zájemcům v úvodní hodině. No a pak začne ceres. Většina odpadne, ještě než začne. Já se naučil trochu chodit v kurzech tai ci. Říká se tomu tygří chůze. Mezi bojovými sporty a těmi to tanci prakticky není rozdílu. Důležité je těžiště, střed těla a intuitivní reakce na pohyb partnera (u mistrů záměr pohybu). U uvedených tanců je prý těžiště tanečníků společné, pokud jsou spojeni. No, zajímavé… ani už nevím, co jsme jedli…

Latino oblasti jsou ty kraje, kde ženy jsou ženami a muži jsou muži. Jak jednoduché, jak přirozené, jak pěkné…

Tomáš Lebenhart

Aktualizovaný dodatek:

Po pár dnech zas ve Vitalce... když jsem na odchodu, přichází mistr tance... "Zdravím vás. Vaše povídání o tancování mě zaujalo. Tak někdy mi zas něco povíte", říkám mu u dveří. Usmál se s jiskrou v oku. Jsem v hajzlu, blesklo mi hlavou. Měl mě pěkně zablokovanýho v rohu. Na tydle věci mám instikt šelmy. A taky jo. Jeho rty se pohnuly a já slyším slova, která jsem už slyšel pár vteřin před tím: "Víte co? Přijďte do kurzu".  Zdvihám ruce v sebeobrannéím gestu. "Já na ty klasický tance ale fakt nejsem..." Byl milej: "Naučím vás Salzu. To je tanec pro chlapy. Vymysleli ho věčně nadržený Kubánci..." "Uvidíme...", vypravil jsem ze sebe, prosmýkl kole m něj tygří chůzí a vyběhl na chodník...