Sicílie 1

sicilie-1-1.pngPár vět na počátek

Ne, nejde o cestopis. Spíše než cokoliv jiného, půjde o cestu mořem emocí a vášní, nejistoty, strachu, zrady a zvrhlých myšlenek. Světem hlubokých vyznání a šílených snů. O cestování rozpálenou, skalnatou krajinou lidské psychiky, kde puklinou občas vyrazí k nebi překrásná květina či zaduní Etna a zem se zachvěje... Poslyšte dramatický příběh dvou psychopatů – a buďme k nim, prosím, shovívaví. Neboť mezi vášnivým životem a psychopatií není hranic. A život je třeba žít vášnivě. Odvážně a riskantně. Opakem života není smrt. Opakem života je lhostejnost, vlažnost, setrvačnost. Strach se lišit nám bere šanci opravdu žít. Naši hrdinové jsou jiní, než je v kraji zvykem a mají mnoho společného. Například jsou oba zkušení lovci, obdařeni energií šlemy. Jsou nepřehlédnutelní. Svět se točí podle nich. Hrají vysokou hru. Je zde ovšem něco, co je naprosto odlišuje, něco, co mají přímo opačné – pohlaví!

Potečou drahá vína, potečou slzy i krev, budou létat ostrá slova i ocelové kulky. Počasí se může nečekaně a prudce měnit. Je to pokus o erotický thriller. Sám nevím, jak to dopadne. Vím teď jediné: Budete jej číst s tlukoucím srdcem a čas od času zrychleným dechem. Se stejnou energií budu text tvořit. Patrně budeme zažívat stejné pocity… není to lákavé? A upřímně – chci pobavit hlavně sebe. Buďme i k SOBĚ shovívaví.

Dr. Enzo Gatti

Dovolte, abych vás zprvu seznámil s doktorem Gatti. Narodil se na Sicílii v roce 1977. Uprostřed žhavého léta, ve znamení Lva. Rod Gatti pochází z Catanie a i když o tom v rodině nepadlo ani slovo, všichni ve městě (tutta la cita) věděli své. Že byl historicky propojen s organizací Cosa nostra. Jeho předci vlastnili mnoho vinic ve východní části ostrova mezi přímořskými městy Taormina a Catania. Dottore Gatti by vám mohl, pokud by k vám byl z nějakého důvodu důvěrný (mohlo by to nějak souviset i se sicilským vínem), říci, že na Sicilii není možné být zámožný a nemít žádné kontakty s mafií. Enzo Gatti vystudoval v Římě všeobecnou medicínu a pak se specializoval na chirurgický obor na rodné Sicílii (Clinica Generale e d´Urgenza di Palermo). Byl velmi zručný a byl rovněž obdařen darem zachovat klid v kritických situacích a rychle (a dobře) se v takových chvílích rozhodovat. Byl v kolektivu oblíbený, mohli bychom s úsměvem podotknouti. Všichni ve špitále (tutta la clinica), aniž by se o tom hovořilo, věděli, že o služby s ním, se sestry v bělostných podkolenkách dosti vehementně a temperamentně dohadují. Uměl být příjemný, přímý a vše, co dělal, dělal se zanícením. Zbrocen krví od paží až po pás zachovával klid a ledovou rozvahu. Vida, ještě než se párkrát nadechneme a ještě ani stránku neotočíme – už teče krev, moji milí. Ale mnohem později

nastane, to, o čem skutečně byla řeč: Krev poteče ze samotného Enza, bude prýštit z jeho andělské tváře – modrooký mladý Ital… Černé, jemně postříbřené vlasy se samovolně, aniž hnul proto prstem, stáčely do prsténkovitých spirálek a neposlušně a hustě rámovaly jemný, pravidelně oválný obličej s masivní bradou a plnými rty. Pevně stával na chirurgickém sále, lehce rozkročen a soustředěně pracoval v operačním poli. Jeho ruce i v latexových rukavicích působily estetickým až erotickým dojmem. Ruce chirurga od Pánaboha… Pokud šlo do tuhého, nebo mu instrumentářka podala nevhodný nástroj či vhodný, ale s vteřinovým zaváháním, musela, zbrocena potem, někdy i svou menstruační krví, jež po pěti hodinách již prostě tekla na dlaždice, pod silnými stropními světly, čelit ostrému až osudovému krátkému a přímému pohledu. Modř jeho očí zářících štěrbinou mezi podobně modrou chirurgickou čapkou a rouškou, tak někdy dostávala až krutý odstín. Měl ostrou ocel v pravačce i očích. Pak, když bylo hotovo, odcházel z osvětlené arény, operační bleděmodrý empír s velkými rudými skvrnami s hlavou vztyčenou a již bez roušky, odhazuje takřka frajerským způsobem plátěnou propocenou čepici do prostoru za sebou - ať již život zachránil či ztratil. Nahlas pronesl vždy jedinou stručnou větu: GRAZIE TUTTI! A sedl ke stolku v předsálí, zapálil si Marlboro a soustředěně srkal ristretto. Většinou vypil tři za sebou. V tu chvíli byl nepřístupný a neoslovitelný. Byl sám se sebou, se silnou kávou a cigaretou. Pak se zapřel širokými rameny do béžového koženkového křesla, uvolnil se, roztáhl nohy a odkopl bílé plastové střevíce. Zavřel oči a vypnul. Připravoval se na další bitvu… Pokud ale nebyl s pacientem, byv mimo bitevní pole, byl velmi, velmi komunikativní a srdečný a to vůči všem, od svých kolegů až po snědé maltské uklízečky. Dokázal dlouho naslouchat s pootevřenými ústy a v jeho tváři byla čitelná každá emoce, souhlas, obava, účast, překvapení… Bylo zde ale ještě něco. Něco, co někdo může považovat jako brutální a zvrácené. Vtah k ženám. Ale o tom snad až později…

Po několika letech dostal pozvání od strýce do New Yorku, kde byla domluvena jeho dvouletá stáž na prestižní chirurgické klinice s mnoha státními granty a podporou soukromých nadací včetně mafie… (ale nikde se o tom ve vlastním zájmu nezmiňujte). Specializoval se na mikrochirurgii jemných nervů a cév. Učil se od mistrů především vracet tělu úrazem oddělené části. Ještě nedosáhl ani třicítky a již se o něm dozvěděl svět. Odborný i laický. Špičkový americký časopis MICROSURGERY otiskl referát z první úspěšné operace ukousnutého penisu (rozvášněnou ženou). Orgán se bez komplikací přihojil a po několika měsících byl schopen plnohodnotné soulože. Nejmladším členem čtyřčlenného chirurgického týmu byl dr. Enzo Gatti. Zpráva přesáhla odborný tisk a byla agenturou Associated Press přenesena do všech tiskových agentur západního světa (včetně ČTK).

Jeho kariéra šla jako po másle. Jeho život se odvíjel, jako když v ještě příjemně teplém sicilském pozdním ránu upíjíte své cappuccinko. A vánek jemně vlní záclonky na terase a vy posloucháte rádio z protějšího balkónu. A hluboko dole pod vámi se dvě ženy čemusi smějí a vykřikují „Sííí, sííí, cééértó“ Když se ve svých 32 letech vrátil do Palerma, zdálo se, že všechny zářivé hvězdy a úsměvy žen i pozornost kmotrů jsou na jeho straně. Ale nebylo tomu tak. Jedna velká a temná hvězda – Saturn mu náhle vstoupila do cesty. Jedné jarní sobotní noci byla na urgentní příjem, do jeho služby, přivezena mladá žena. S čistým průstřelem hrudi.

Zde, jak chápete, uděláme pauzu a zhluboka se nadechneme. Těším se na vás… a vy?

Sicílie 2

Dr. Gatti, jak bylo jeho zvykem, vyčkával již venku, před hlavním proskleným vchodem s velkým červeným nápisem: AMBULANZA EMERGENZA DI PALERMO – ADULTI. V jedné ruce mobil, v druhé vysílačku přecházel jako lev v kleci a uděloval blížící se posádce pokyny. Pacientku zběžně vyšetřil ještě v prostorné sanitce. Přejel očima EKG monitor, digitální displej s hodnotami kyslíkové saturace červených krvinek, údaje o vnitřním iontovém prostředí, a pak se sklonil nad ženou. Infuze s 0 negativní krví kapala kanylou do předloketní žíly. Přehlédl hruď s okrouhlou rankou v horním vnitřním kvadrantu pravého prsu, dýchala spontánně, ale byla v bezvědomí. Krevní tlak 98/65. Zrychlil pohyb univerzální dárcovské krve na nejvyšší rychlost a dal pokyn záchranářce, aby do druhé paže zavedla infuzi fyziologického roztoku obohaceného ampulí chloridu draselného. Zvažoval adrenalin, ale pocit mu řekl ne. Zvýšenou stimulací srdečního výkonu by mohl zvýšit vnitřní krvácení v případě poranění myokardu. Ještě než s vozíkem vjeli do budovy urgentního příjmu, dal jasné stručné pokyny: „Kardiologické vyšetření, alergologické testy, krevní skupina, CT srdce a plic, EEG, krev na toxikologii, policajta a svědky ke mně. Připravit Sál 2, kardiolog napřímo s anesteziologem. Připravit tým. Informovat kardiochirurgii v Neapoli a leteckou záchrannou službu a naznačil rukou točící se vrtuli. „ Le domande!?“, zeptal se skoro výhružně. Otázky nikdo neměl a tak se rozběhl obvyklý kolotoč…

Gatti se téměř fyzicky zmocnil své sekretářky a s rukama na jejích ramenou jí říkal jasné věty s pohledem upřeným skrze béžové duhovky s nazelenalými skvrnkami do středu jejího mozku. Říkal jí Macchiata, neboť la macchia (mákja) je italsky skvrna. Byla na jeho „zacházení“ zvyklá a byla asi jediný člověk na klinice, jenž toto jednání skoro miloval a se stejnou vervou předával... Třásli se před ní i mladší lékaři, když požadavky tlumočila jednotlivým pracovníkům. Jinak našeho doktora jeho kolegové a technický tým v těchto vypjatých okamžicích, spíše nenáviděli. Dokázal zvednout ze židlí několik pracovišť, aby se pojistil na možné komplikace. Byl to prostě protekční americkej spratek. A byl to machr. Je pravda, že kdyby někdo z jejich rodiny či oni samotní byli v ohrožení života, dali by vše, aby ten šílenec měl službu.

Na chodbě před recepcí Macchiaty stáli proti sobě napruženi jako nějaké šelmy. „Profesora Garibaldiho sehnat, i kdyby byl ve vaně. Zajistit přístup na internet a Skype! Když nebude třeba operace srdce, může si jít klidně hrát s kačenkou. Pilot ať zvedne okamžitě prdel a nastartuje vrtuli! Má u nás „questa ragazza povera“ (to ubohé děvče) záznam?“ Dr. Gatti pustil její ramena a ona, jeho pravá ruka, statná, prsatá padesátnice s černými na centimetr ostříhanými vlasy a výraznými očními stíny, udělala rázné sicilské gesto, kdy pravou dlaní sklopenou dolu, jako by mačetou, rozetnula vzduch v úrovni pasu… Pak zeširoka vykročila. „Doktorka Bocelli bude u pacientky u všech převozů. Zajistí infuzi, monitoring, ventilaci a nehne se od ní ani během CT vyšetření. Při kardiálním selhání se CT provede peroperačně!“, volal za ní ještě. Jen zdvihla ruku se spojeným palcem a ukazovákem a zmizela. Dr. Gatti pokynul kapitánovi Carabinierů a jakémusi mladému muži s černými brýlemi, jež na něj čekali před pracovnou.

„Kdo jste“, zeptal se ostře. Ani se neposadili. „Jsem její snoubenec… poznamenal muž a sňal brýle. Měl zarudlé vlhké oči a tmavé kruhy pod nimi. „Co se stalo?“, obrátil se Gatti na policistu. „Někdo během siesty vstoupil do domu a střelil ji“, odvětil stručně. Dr. Gatti mlčel a podíval se na utrápeného mladíka. „Leželi jsme dole v obýváku a spali. Vzbudil mne její výkřik. Spíš takový divný vzdech a otřes

pohovky. Výstřel slyšet nebyl. „Nikoho neviděl, nic se neztratilo“, dodal kapitán a přešlápl. Muži se nad pracovním stolem na sebe vážně podívali. Nebylo třeba dalších slov… Všem bylo jasné, že šlo o popravu. „Grazie. Pošlete sem dva carabiniery, prosím. Nehnou se od pacientky, dokud nebude na stole nebo v helikoptéře.“ „Naturalmente, dottore“, kapitán odešel. Mladý muž již opět s brýlemi na očích přistoupil k lékaři. Položil si prsty obou rukou na spánky, sklopil hlavu a zašeptal: „Prego, prego, dottore.“ A doktor jen pozdvihl své dlaně vzhůru… „Bože, dej, ať tu zůstane!“, zvolal chlapec a také pozdvihl paže. „Ted jsem Bůh já“, suše poznamenal Gatti, ale mladík to patrně nevnímal.

Svlékl se do pasu a omyl nad umyvadlem studenou vodou. Ještě mokrý zdvihl pevnou nepříjemně mečící vnitřní linku. „Gli complicationi, dottore Gatti…“, uslyšel hlas své asistentky. Il profesore večeří s rodinou ve Vesuvio grande. Rodinná oslava…“ „Seru mu na ní!“ zařval Enzo Gatti a zaťal pěsti. Zařiď ať je na mobilu!“ A vypnul příjem. Za dvě vteřiny znovu volání. „Non e tutto. To není všechno. Kardiolog zjistil vrozenou srdeční vadu a z elektronické osobní anamnézy kontraindikaci celkové anestezie.“ Doktor Gatti se zhluboka nadechl a jeho oči dostaly barvu olova. „Benissimo. Grazie.“ Usedl do křesla a zaklonil hlavu. Analyzoval možnosti. Pak opět zmáčkl tlačítko. „Je Garibaldi v kontaktu?“ Z jeho hlasu se vytratilo emoční zabarvení, což u člověka žijícího na Sicílii je neobvyklé, i když sedí v ristorante a upíjí s přáteli Proseco. „Resti“, nařídil asistentce. Pagerem zavolal dr. Bocelli. „Pronto“, ozvala se okamžitě. „Antonella, come va EEG?“ „Brutto, Enzo… tanti theti“ – rezignovaný povzdech. „E CT? Come?“ „Průstřel pravé srdeční síně těsně pod vstupem horní duté žíly. Masivní krvácení do perikardu.“ „OK, grazie. Připravte sál. Budeme operovat. Subito!“ Z pevné linky se ozvala asistentka: „Internista nepovolí narkózu…“ Budeme okamžitě operovat! Bez narkózy. A locale“, oznámil Gatti chirurgickým slangem. V lokálním, tedy místním znecitlivění. V pracovně se rozhostilo hrobové ticho. „Capito?!, zařval do prostoru. „Si, capiamo“, ozvalo se dvakrát, rozumíme… „Vše ostatní odvolat…“, dodal.

Když si u velkého okna oblékal tričko s logem kliniky, nemohl přehlédnout pomalu jedoucí černé Lamborghini Diavolo. Byl obdařen instinktem, jenž jej spolehlivě varoval před nebezpečím. Ostatně tento vůz je nepřehlédnutelný (a nepřeslechnutelný). Zasáhl jej těžký pocit v oblasti žaludku. Měl pocit, že se dívá na pohřební vůz… Černá barva rozhodně nebyla obvyklá u sportovních supervozů této značky. Ač chirurg, věřil svým pocitům. V práci i mimo ni… Pocit je jediná realita, říkával někdy s úsměvem jindy s vážnou tváří. Jen idiot ignoruje své pocity. Na chvíli se zarazil. Auto s dračí silou se sunulo nepřirozeně pomalu a jeho dvanáctiválcový motor, utichl, jakmile zmizelo za rohem…

Za patnáct minut vešel dr. Gatti na operační sál s pocitem, že riskuje i život svůj. Pacientka byla napojena na ventilátor, hrudník polit jodovou desinfekcí, k páteřním nervům byl aplikován 1% Mesocain. Jediná možnost je sešít snopce myokardu. Na převoz do kardiochirurgického centra bylo pozdě. Na jakékoliv porady také. Pacientka odcházela. Zoufalá situace – zoufalý čin… Hrudník byl plný tmavé žilní krve, odsávačka jela na plno a vydávala nepříjemný srkavý zvuk. Další ruce, další injekce anestetika do vnitřních svalů. Skalpel radikálně otevíral hruď. Podvazování krvácejících tepének. „Tlak?“, zeptal se, aniž zdvihl hlavu. Asistent ukázal palcem dolu, jako kdysi římští císaři v gladiátorských arénách – pokud měly špatnou náladu. Natáhl ruku: „Kleště!“ Měl je, ještě než to dořekl. Nadvakrát přeštípl páté žebro vpravo. Další nepříjemný zvuk. Gatti se konečně propracoval k roztřepené stěně pravé síně, která nasává žilní krev a vstřikuje ji přes trojcípou chlopeň do pravé komory. Tak pak jde pod tlakem plicní tepnou do plic, kde se okysličí a získá jasně červenou barvu života… Zde ovšem temná krev tepala zčásti mimo cévní systém do tkání kolem srdce a byla i částečně nasávaná do drobných přilehlých průdušek. „Další odsávání“, dal pokyn Gatti a trochu

ustoupil, aby uvolnil prostor pro další ruce. „Šití!, natáhl dlaň k instrumentářce. Oči všech kolem umírající dívky byly koncentrované. Jen častěji mrkaly, jak jim do nich zatékal pot. Dr. Gatti začal rychle sešívat srdeční svalovinu. Pacientka byla odsávána i ústy. V průhledné ventilační trubici bylo vidět zpěněnou krev. Tlak i přes riskantní injekce Adrenalinu dále klesal.

V jednu chvíli se činnost všech zastavila – srdce znehybnělo (jeden z nejnepříjemnějších obrazů – srdeční sval bez pohybu, jako v řeznictví….) Oči se upřely na monitor mozkové aktivity. Ozval se další zvuk. Ten nejméně příjemný. Ten, který se vrací ve snech a budí nad ránem… Nepřerušovaný vysoký tón. „Kardioverzio!“ Tělo sebou trhlo.“Další.“ Ostrý tón dále krájel vzduch. „Ancora per l´ultimo volta.“ Ještě naposled… hrudník se naposledy pod kulatými elektrodami vzepjal a pak zůstal bezvládně ležet. Mors in tabula, zapsal později do operačního protokolu. Latinsky smrt na stole. Italsky pak Morte ala tavola. Všichni pohlédli na Enza. Ten po několika vteřinách pronesl svou tradiční, leč trochu pozměněnou větu: „Grazie amici.“

Na sál přicházel vždy jako poslední a odcházel jako první. Dnes ale pozměnil i rituální odhození čapky za sebe. Tentokrát s ní šlehnul o zem před sebe. A ještě do ní kopl. Pak se vrátil a ještě do ní dvakrát kopl a skončila kdesi v koutě pod stolkem s infuzemi… V předsálí ze sebe strhal zakrvavený plášť i propocené bílé tričko. Vykopl gumové pantofle, že jedna z nich doslova sestřelila stolní lampičku, která se na zemi roztříštila. Pak si pomalu zapálil. Nikdo se neodvážil k němu přijít, dokonce se ani tím směrem podívat, takže zůstal bez ristretta.

Stál dlouho ve sprše a s hlavou vztyčnou nechal na obličej a celé tělo padat proudy teplé vody. Stál ve sprše a plakal. Tiše a dlouho… Silentio e lontano. Pak vyskočil ven, osušil tělo i oči, oblékl se a vyšel z operačního traktu na chodbu. Tam seděl mladík s brýlemi. Dr. Gatti k němu pevným krokem došel a on rychle vstal a sundal brýle. Pohlédli si do očí. Gatti mladíka přivinul k sobě jako nějaké dítě. Come bambino… Hladil ho po vlasech, nic neříkali. Nakonec chirurg pokrčil rameny a pozdvihl paže: „Imposibile…“. Přivolal dva policisty a ti jej pomalu odváděli. Když procházel pracovnou své asistentky, všiml si, že je něco ve vzduchu. Něco, co snad ještě předčilo ztrátu mladého života na operačním sále. Ochromeně zírala, jak rázně otvírá dveře své pracovny. Na pohovce tam seděl tlustý muž a kouřil tenký doutník. Mohlo mu být padesát a neráčil ani povstat. Smutně se na lékaře usmál a jeho knír se nepřirozeně roztáhl. Gatti se v otočil zpět na Macchiatu a otevřel v údivu ústa a rozpřáhl paže, jako kdyby chtěl někoho obejmout. Totéž učinila dona Pina Gorezi alias Macchiata, jeho pravá ruka. A tak zde na několik vteřin oba strnuli jako zrcadlový tragikomický obraz bezmoci. Zírala na svého „Boha“ široce otevřenýma očima bohatě podmalovanýma, dlouhými řasami, se strnulými rudě nalíčenými rty, s malým bílým čepečkem, takže přes vážnost situace připomínala cirkusového klauna…

Enzo Gatti vešel zpět do pracovny a zavřel za sebou dveře. Pohlédl na muže, který přijel v černém Lamborghini. Mlčel, stál a v očích měl cín. „Co jste provedl s mojí milovanou dcerou, dottore Gatti?“, pronesl zavalitý návštěvník nepřirozeně tichým a tenkým hlasem. Gatti pohlédl na jeho ruce. Krátké, špalkovité prsty s několika prsteny, které již nelze sundat, mezi voskově bledou kůží se černaly chlupy a drobné krůpěje potu. Ruce řezníka…

Konec druhého dílu. Nebojte se, přátelé, amici mei, příběh se teprve rozbíhá. Nemůžeme nechat našeho Enza zmizet… Vše dostane nečekaný spád. Uvidíte…

Sicílie 3

Gatti stál ve svém lékařském pokoji, který byl vlastně takovým malým bytem se sprchovým koutem a toaletou a samozřejmě moderní kuchyňskou linkou se stříbřitou mašinkou na kafe… postavil se proti nebezpečnému a nezvanému návštěvníkovi a instinktivně si založil ruce za hlavu – aby snad lépe čelil nutkavému popudu po něm skočit. Bylo mu jasné, že mafioso je ozbrojen a není v budově sám. Je tedy v pasti. Zhluboka dýchal a opět analyzoval možnosti. Došlo mu, že na jeho oddělení musel pracovat někdo s napojením na Cosa Nostra. Mimo Macchiaty nemohl vyloučit nikoho. „Prý jste mou holčičku řezal za živa…“, tence zakňoural. Pokojem se rozhostilo mrazivé ticho. Klimatizace tiše bzučela, lednička v jiném tónu taktéž. Bezvýrazně hleděl na lékaře. „Toužím po tvém srdci, chlapče“, odklepl popel na pohovku. „Sežeru ho na cibulce a tymiánu.“ Gatti cítil, jak se mu sevřel žaludek. V uších mu začalo nepříjemně hučet. Spustil paže podél těla a měl pocit, že se vše odehrává jakoby pod vodou. „Máme tvou matku. Pomůže mi pak v kuchyni…“ Muž vyloudil křivý úsměv.

Tohle opravdu neměl říkat. Chirurg disponoval (možná, více než jiní lidé z ostrova) citem pro mafiánské energie. Měl navíc profesionální instinkt propojený s analogovým myšlením. Perfektně sehrané mozkové hemisféry. Uměl prohlédnout člověka, s kterým měl co do činění. Tato požehnaná kombinace nyní vyburcovala jeho vědomí a sevření strachu rázem povolilo. Uvědomil si, že ten ubožák kecá. Snad všemi smysly pocítil, že má před sebou, zvrhlíka, který čelí otřesu z vraždy své dcery a kompenzuje si jej sadistickým machrováním. Mozek jel naplno, jako v ambulanci či na sále. Byl opět ve svém živlu. Stále pod vodou, leč náhle byl rybou! La barracuda. Během několika vteřin se v mozku proťala fakta s pocity. Spouštěčem byla informace o matce. Věděl, že je v Mesině u svého bratra. Od smrti děvčete uplynulo málo času na zjištění, kde je a její případné uchvácení. Zapojil chirurgické myšlení. Viděl jeho silnou a sytě žlutou vrstvu podkožního břišního tuku. Jeho kuličky tvořily nechutné shluky kolem střev a jater. Když játra pomyslně rozřízl, viděl tuk i uvnitř. Viděl tam i nadbytečné vazivo. Viděl tuk i v jeho žilní krvi. Byla nehezky zažloutlá a lepila se na stěny cév i rukavice… Gatti vracel energetický úder, aniž otevřel ústa.

Pocítil tunu cukru, jež prošla jeho tělem a krví, jeho mozkem a slinivkou, dlouho by ji v břiše hledal – rozbředlou na kaši. Viděl jeho glykemický profil. Odečítal v duchu hodnoty cholesterolů a triglyceridů. Ale i testosteronu. Tenký hlas, krátké prsty, bambulkovitý nos a odstálé uši mu prozrazovaly jeho zoufale nízkou hladinu. Ten chlap nemá koule, blesklo mu hlavou. Viděl legračně malé kuličky v luxusním prádle. Skoro jako ty tukové v jeho rozřízlé břišní stěně. Drsný biograf nezadržitelně běžel… tyto příšerně barvité scénáře mu automaticky nabíhaly zejména v těsné přítomnosti žen… Ale o tom, jak víme, později… Není to teď důležité. Teď je důležité přežít. Vše ostatní musí stranou. Inteligence divocha v džungli. Viděl muže, pánovitě se rozvalující na jeho pohovce s přesností magnetické rezonance. Pohlédl na jeho drahé, ale špinavé boty. Malé číslo. Všechno sedí. Věděl, že chlapa dělají koule, ne penis. Gli uovi. Vejce. La fabrica del testosterone.

Dr. Gatti občas, spíše ze společenských a prestižních důvodů zašel do městských lázní ve starořímském stylu, ovšem moderně vybavených. Tradičně pánská záležitost. Po dvou hodinách upocených filozofických debat a té příšerné změti šourků, povadlých penisů, prošedivělých knírů, bradek a řídkého pubického ochlupení, přímo šílel po ženě. Přistihl se, že hlavně proto tam chodí. Vynechání snídaně před slavnostním obědem… Aranžmá grandiózní změny. Pouhá představa

napjatého bílého pásku podprsenky lehce zařízlého do pružného podkoží zad mu okamžitě navodilo dravou touhu. A což teprve okraj kalhotek... No, prego, no! MADONNA! Si, si, si - měl potíže s erekcí. Dostavila se kdykoliv – mimo pracovní nasazení. Ve sprše, v autě, v divadle… Nevhodně, drze, skandálně. Stačila letmá představa. Někde zahlédl atraktivní ženu, či si na ni jen letmo vzpomněl… Někdy si ji přímo vymyslel. Otevřel se tak oceán možností… rozhodovat o všem – a někdy dovolit, aby o všem rozhodovala ona.

Na vojně si zažil své – rok sloužil na ošetřovně americké letecké základny Aviano – daleko na severu, tam kde jsou Benátky. A tak mohl, mimo místních tmavovlasých dívek, občas sevřít v náručí „The blond calendar woman“ - o dobrých deset let starší, a třeba v hodnosti seržanta odněkud z Texasu či Tennessee… Rozpuštěné „capelli biondi“ by ho patrně probraly i z dobře nadávkované narkózy… A čistě vyholený rozkrok, v katolické Itálii počátku 21. století pociťoval jako mnohem větší drama než burácení motorů na nedalekých ranvejích. Fakt že na něm sedí sténající žena, která prošla náročnými psychickými i fyzickými testy US ARMY, jež ovládá tři druhy bojového umění a taky uragán mířící nadzvukovou rychlostí daleko na jih, tam, kde je Benghází… která se teď absolutně neovládá – mu dával smysl. Palivo pro jeho motory. Ano, Gatti je erotoman. I na italské poměry. I na sicilské. Dvě odlišné energie v jednou ubohém těle… „Troppo, troppo, per uno italiano bello“, trochu moc na jednoho krásnýho taliána, dramaticky si stěžoval (s rukama u hlavy) ve svém oblíbeném baru kámošům nad skleničkami rudého Teroldego rotaliano…pod neodmyslitelnou obrazovkou, na níž pobíhali římští fotbalisté, v lítém boji s těmi od Neapole a hystericky se chytali za kolena či hlavu, podobně jako i tutti amici di bar… Někde v planetárních tranzitech se mu neustále poflakovali Gemini, chcete-li Twins – tedy Blíženci, abyste tomu dobře rozuměli. Nyní ale bojoval o život. O svůj… takže legrácky stranou.

Měl před sebou slabocha. Už jen to, že přišel osobně, naznačovalo jistý nedostatek nadhledu a dále samotný fakt, že mu někdo odpráskl dceru přímo v jejím domě, musel nějak souviset s tím, že měl ke skutečnému Kmotrovi dost daleko. Problemo grande, bylo, že se uměl narodit do správné rodiny… To Gatti nemohl podcenit. Potřeboval nyní jediné, čas! Pár minut. Musí dát bleskové pokyny asistentce. Logický výstup: Musím to prase obelstít nebo omráčit. Intuitivně předstíraje silné rozrušení, těkavě se rozhlížel po místnosti. „Co mám teď dělat, pane?“, zeptal se ustrašeně, aby ho udržel v pocitu, že dokonale ovládá situaci. „Dáš mi svůj mobil“, nastavil masitou dlaň, „a pak spolu pojdeme dolů. Svezu tě autem. Celou dobu budeš zticha.“ Rozepnul si sako a Gatti tak mohl spatřit, to předvídal - pistoli v pouzdře pod jeho levou paží. Všiml si, že ji má „na volno“, aby ji mohl rychle vyndat. „Mám venku pár lidí. Doprovodí nás…“ Žádné překvapení. Z výrazu „pojedeme“ dolů, usoudil, že další problém bude u výtahu… Lékař se rozhodl pro oba způsoby. Obelstí ho a omráčí jeho vlastní zbraní.

Dnešní porce je tak akorát, co říkáte? Brzy bude další… zatím si něco dělejte.

Sicílie 4

La pistola v rozepnutém podpažním pouzdře byla vyložená amatéřina na tak sebevědomého chlápka. Tedy v kombinaci s tím, že tento takřka intimní detail odkryl. V běžném prostředí by to chyba nebyla. Ale pracovna dr. Gatti běžným prostředím rozhodně nebyla. Stupido uno netušil, koho má před sebou. Nemohl vědět, ale ani vycítit ve své tuposti, že Gatti je ostražitá šelma. Ostražitost, akčnost a improvizační genialita jsou dary chirurga – il Maestra. Jsou jeho denním chlebem. Používá je, jako se jiní dokážou bravurně pohybovat v ranním palermském ruchu na skútru či ve velké kuchyni la ristorante v pravé poledne. Il dottore nostro, jak již můžete s předchozího textu vytušiti, byl mistrem okamžiku – na sále i kdekoliv jinde…

Natažená pravice nevítaného návštěvníka již evidentně umdlévala. Toho Gatti automaticky využil při své bleskové strategii. Vytáhl z kapsy požadovaný mobilní telefon a dále předstíraje značnou nervozitu (o stupeň vyšší než ve skutečnosti byla), stalo se, že mu malý, hladký přístroj vypadl na zem, poblíž tlusťochovy levé nohy. Ten znechuceně nechal uvadnout pravou paži a netrpělivě nastavil levou – čímž zcela odkryl podpažní pouzdro s revolverem. Gatti tento scénář předpokládal, jelikož mu bylo jasné, že dokud gangster nedostane požadované, svou prdel z měkké pohovky nezdvihne. Na to se bude muset vzepřít oběma rukama. Že by ten idiot rychle sebral mobil z podlahy, to nepřicházelo fyzicky ani principiálně v úvahu. Chirurg se rychle sehnul a servilně mobil zdvihnul. Potřeboval však, aby se jeho levá paže pozdvihla o něco výše, jako by v nacistickém pozdravu. Postavil se asi na půl metru k němu a zadíval se na displej, jako když si chce ještě rychle něco přečíst. Návštěva okamžitě učinila požadované. Takřka jak Mussolini. „Subito!“, zařval, ztráceje trpělivost s nešikovným doktorem. „Dělej ty sráči! Nic na mě nezkoušej.“ Masitá zpocená dlaň chňapla po telefonu a Gattiho pravá ruka v témže okamžiku s úhoří rychlostí a přesností uchopila pažbu nezajištěné zbraně. Tlustoprd měl doktorův mobil, muž s tělem leoparda a ocelovým pohledem zas mafiánovu pistoli. Bravo! Každý měl tedy to, co chtěl. Zákon divočiny. Věčná hra lovce a kořisti. Lovec je nepředvídatelný, kořist se chová předvídatelně. Hádej, milý čtenáři, kdo se tu divil a komu až komicky spadla čelist. Bezmezný údiv trval jen pár vteřin. Gatti věděl, že stisknul stopky a jejich vteřinová ručka se nemilosrdně rozběhla. Byl zvyklý na nemilosrdný závod s časem…

Ocel chladné akce na hraně života a smrti se změnila v další kov. Ve rtuť! Mercurio. Mercury. Quick silver, chcete-li po americku. Energie úniku. Zkuste uchopit kuličku tohoto lesklého kovu. Pokud budete vytrvalí, můžete tím strávit zbytek života. Těžký kov v tekutém stavu. Symbol nepolapitelnosti a divoké svobody. Dr. Gatti stal se rtutí… Neměl jinou volbu. Musel jednat a neztrácet drahocenné vteřiny. Musel uniknout chapadlům rozvětvených sicilských rodin. Tato hra mu byla blízká. V privátním životě býval na jejím opačném konci… Roztomilá americká či skandinávská studentka, volně a nevázaně brouzdající ulicemi a uličkami Palerma tuto volnost zpravidla ztrácí během několika málo minut – pokud někde narazí na dr. Gatti a padne mu do oka, jak se říká. Lovecké mistrovství může tak někdy spočívat v nekonání, ve hře energie a slov. A tak se rtuťovitý vzdor rychle vypaří a mladá žena se stává molekulami čehokoliv, co se ochotně slučuje a vytvoří chemickou vazbu. A to sama od sebe a se vzrušující radostí. Zde byl Gatti však zcela netradičně v pozici psance, tedy potenciální kořisti. Příliš mnoho myslivců na jednoho zajíčka či kocourka. Troppo, troppo… troppissimo.

Nežli stačil mafioso něco zablekotat, praštil ho pažbou jeho revolveru do místa těsně nad kořenem nosu. Trochu zachrochtal a zůstal sedět s nepřirozeně zakloněnou hlavou a očima ještě v údivu hledícími ke stropu za ním. Ústa zůstala otevřena a sliny volně vytékaly. Gatti bezvládné tělo uložil na bok do stabilizační polohy, jak byl profesně zvyklý. Hlavu rychle podložil polštářem. Nechtěl po sobě zanechat další mrtvé. Změřil puls a pro jistotu ho praštil pažbou ještě jednou, tentokrát do spánku, dostatečně vysoko, aby neprolomil tenké místo spánkové kosti mezi jařmovým obloukem a uchem. Pak se ujistil, že je zbraň zajištěna a zasunul si ji do kalhot vlevo od spony opasku, pažbou samozřejmě doprava. Stiskl tlačítko intercomu a řekl stručně: „Come, Macchiata. Subito!“ Téměř okamžitě (subito) se pootevřely dveře a v jejich mezeře se objevila vyděšená hlava asistentky. Její dramatické oči nebyly a nemohly být nikdy vytřeštěnější. „Tranquilo“, usmál se lékař. „Zamkni, sedni si a poslouchej“, řekl stručně. Za deset vteřin La Macchiata seděla za jeho psacím stolem, připravena psát, jen její skvrnité oči neustále ujížděly do krajní polohy směrem k pohovce. „Klid“, zopakoval konejšivě Gatti. „Tutto e a posto.“ Vše je jak má být… „Dorma dolce.“ Sladce spinká.

Gatti diktoval pokyny, telefonní čísla a při tom se převlékal. Macchiata s bušícím srdcem zapisovala rychlé a přesné pokyny a občas hystericky povzdychla… „Madonna mia.“ Gatti zajistil přes různé telefony odvoz matky a dalších členů rodiny na bezpečné místo mimo Sicílii do domu svého kolegy pod ochranu kalábrijské ´Ndrangethy. Mezitím vyřizoval telefony s bankéři. „Za čtvrt hodiny tu chci mít vrtulník. Poletím s akutním mozkovým krvácením do Messiny.“ Vyděšená asistentka zdvihla hlavu a beze slova ukázala prstem na pohovku. „Si, certamente“, utrousil uznale Gatti.

„Alora, cara, verso l´ascensore adeso.“ Půjdu se podívat k výtahu, drahoušku. „Kolik jich tam je?“ Macchiata s vážnou tváří ukázala ukazováček. „Bene, aspeta qui“, počkej tady. Gatti již v bleděmodrých džínech, bílé košili a béžovém saku s pistolí v ruce vyrazil prázdnou chodbou k výtahu, který byl za rohem. „Ciao!“, zvolal na vysokého stokilového mladíka s rozepnutým sakem. Nataženou pravicí s pistolí mu mířil na břicho. Olověnou vestu muž neměl, nešel do ostré akce. Šli si jen s bossem vyzvednout jednoho zatracenýho doktůrka. Otevřel ústa a mimoděk zdvihl paže ohnuté v loktech. Vyrazil ze sebe pouze překvapené „E?“ „Kdo řídí Lamborghini?“, chtěl vědět Gatti. „Capo. Nikomu ho nepučí“, téměř si postěžoval poskok. „Další auta?“ „No, solamentne questo nero“, jen to černý, odvětil poslušně. „Je někdo dole u vchodu?“, pokračoval výslech u výtahu. Mladík jen neochotně přikývl a zdvihl dva prsty. Gatti rychle přemýšlel. Moc lidí… vrtulník bude jistější. „Andiamo!“, zavelel a odvedl jej kousek před sebou do své pracovny. Prošli kolem rozvibrované asistentky. „Nepozdravíš?“, výhružně řekl Gatti. „Buon giorno, segnora“, pozdravil poslušně gengstřík. Doktor úmyslně pouštěl hrůzu. Vsadil vše a hrál vysoko. Vyděšená Macchiata, v domnění, že to platí i pro ni, rozvněž, poněkud komicky, odvětila „Buon giorno“. „La pistola, il mobile“, nařídil a ukázal na svůj pracovní stůl. Stále mu mířil na trup. Vnímal, že má-li co do činění s profíkem, je psychologicky výhodnější mířit na střed těla a nikoliv na hlavu. Profíci by měli vědět, že se vynervovaný amatér do hlavy nemusí trefit. Ale když vyprázdní zásobník do břicha a hrudi, těžkému problému se vyhnou sotva… „Lentamente, amico meo“, pomalu kámo, vybídl jej Gatti, jak to viděl v televizi. Chlap s nešťastným pohledem těkajícím ke krvácejícímu bezvládnému šéfovi, pomalu vyndal pouzdro s krátkou zbraní a pak i mobil. Takřka s úklonou věci položil na stůl a čekal, co bude. Jasně cítil, že je ve vzduchu velkej malér. S mafií si na Sicílii nelze takto zahrávat. Ten doktor je úplnej magor nebo je taky od nás, přemýšlel. Ani jedna varianta se mu nezamlouvala… Gatti sebral mobil a zbraň a hodil do tašky. Pak jej ještě „profesionálně“ prošacoval, aby se ujistil, že nemá další zbraň či telefon. Neměl.

Oba muži na sebe hleděli a uvědomovali si, že oba dobře vědí, že se může stát úplně cokoliv a to ihned. Oba také věděli, že lékař musí co nejdřív zmizet. A to daleko. Odzbrojený mladík si to dokonce velmi přál. Nejraději by dokonce zmizel s ním… Prekérní situace se tomu říká. „Tvuj šéf je pěknej idiot. Podívej se na něj“, neodpustil si Gatti. Jeho orangutan hleděl beze slova před sebe, jako by se ho ta slova nijak netýkala. „Jestli spolu ještě někdy budete mluvit, tak mu řekni, že jeho dceru ke mně přivezli prakticky mrtvou a já udělal úplně všechno pro to, abych ji zachránil. Takový nasazení byste mi mohli vy dva jen závidět.“ „Sicuro“, pohnul rty orangutan. Jasně. „Ted se postarám o kápa. Přijede ambulance a povezeme ho na sousední neurologickou kliniku. Trochu si rozbil hlavu, nešika. Tam ho předám a půjdu si po svých. Jdi dolů a počkejte tam na nás. Můžete jet za náma. Ale mám dvě pistole a je mi všechno fuk. Bacha na to. Vai!“ Vypadni! „OK, tutto claro.“ Chlap vycouval s neurčitou směsicí úcty a sympatie a s Macchiatou se opět zdvořile pozdravili.

Enzo Gatti udělil další pokyny věrné asistentce a sedl za počítač. Soustředěn, sespal operační protokol zemřelé dívky a návrh na soudní pitvu. Pak vyhotovil překladovou zprávu pro Neurologickou kliniku v Messině dle dokladů, které našel v náprsní kapse saka otce zemřelé. Vstal a prohlédl muže ve své pracovně stále ještě v bezvědomí. Dýchal přerývaně, pulz slabší, rychlejší. Posvítil na jeho zornice. Levá zůstala i po osvitu rozšířená. Oči nyní hleděly poněkud vlevo. Příznaky krvácení do mozku! Dobře znal neurochirurgické pravidlo: Nemocný vždy hledí k ložisku. Jeho křehké cévy nevydržely. Dr. Gatti okamžitě přehodnotil plán. Převoz vrtulníkem je za těchto okolností kontraindikován. K pacientovi s krvácením do mozku musí letět neurochirurg! „Macchita!“, zvolal přes dveře. Když vstoupila, vyslechla nové informace. „Překlad na neurologický příjem, volat neurochirurga ve službě. Traumatické krvácení do levé hemisféry. Při převozu infuze fyziologického roztoku s vitaminem K1 a do kanyly 80 mg Medrolu.“ „Už letí vrtule“, připomněla asistentka. „To je v pořádku… letí pro mě.“

O chvíli později Gatti vyšel ze své již prázdné pracovny a s velkou taškou přes rameno směřoval k postrannímu schodišti. Na konci široké chodby stála početná skupina zaměstnanců kliniky – jistě již zasvěcených a čekala na něj. Zastavil se. Špalír bílých lékařských kalhot a sesterských podkolenek i bleděmodrých kalhot pomocného personálu. To nečekal. Položil tašku na zem a chvíli na skupinu hleděl, obličej po obličeji. „Adio, tutti brutti!“ Výraz drsňáci (brutti) z jeho úst zněl laskavě až obdivně. Popadl tenisovou mechově zelenou tašku s bílým nápisem PARIBAS, hodil si ji opět přes rameno a pružně vykročil ke schodišti. „Enzo! Enzo!“ zaslechl ženské výkřiky. Ještě se otočil a zamával: „GRAZIE MILLE…“ Mnohé oči nezůstaly suché, a troufám si odhadnout, že by se totéž dalo říci o některých kalhotkách… Vyběhl postranním schodištěm na střešní heliport. Červená helikoptéra právě dosedala a ve větru se trochu točila. Gatti, v hlubokém předlkonu, zabušil na dveře. Letecký záchranář otevřel a tak Gatti nasedl a přibouchl dveře hlučícího stroje. „Kde máme pacienta?“, ptal se logicky vousatý muž v červené kombinéze. „Jeho stav se před chvílí zhoršil. Bude operován zde.“ Oba muži ve vrtulníku rozhodili ruce v typickém italském gestu – s tím nic neuděláme. Gatti se naklonil ke staršímu pilotovi: „Vezměte mě na základnu.“ Muž zaváhal. Ale po chvilce i přes černé sluneční brýle spatřil v očích chirurga něco mimořádně naléhavého a osobního. Gatti sepnul ruce. „Prego.“ „Va bene“, zakroutil hlavou pilot. „Když mi to podepíšete…“ a naznačil pravou rukou psaní – ještě nežli se vznesli k nebi…

OK. Nechme našeho doktora nějakou dobu ve vzduchu. Bude mu tam asi lépe než na zemi. Na té horké sicilské zemi… Arivederci.

Sicílie 5

Gatti si z výšky asi sto metrů povšiml zaparkovaného černého sporťáku, dvou mužů v černých oblecích a černými brýlemi s mobily na uchu. Jeden dokonce zdvihl sveřepý obličej k odlétající helikoptéře… Potlačil americké gesto, které si velmi rychle kdysi osvojil na letecké základně, a ponechal všech pět (prstů) pohromadě. Než příistáli na Aeromedical transporti - regio Sicilia, na severním okraji města, vyřídli pár mobilních hovorů. Bez zbytečného vysvětlování a ztráty drahocenného času (kdo pracuje v urgentní péči, závod s časem vnímá nejostřeji a také čas patrně nejlépe umí neztrácet) se rozloučil s piloty spíše gesty a bohatou mimikou, (což pro Sicilana není nic obtížného), což bylo v tom kraválu celkem přirozené.

Než chytil taxi, stihl další dva hovory. Vystoupil u pobočky Banco popolare siciliano a vběhl dovnitř. Po dvou schodech vyběhl do druhého patra. Il direttore významného klienta očekával a ihned jej přijal. Pracovali rychle, přesně, profesionálně. Gatti podepsal několik zmocnění, trvalých příkazů a finančních převodů. Ředitel mu osobně vyplatil hotovost 150 tisíc Euro, většinou v nominální hodnotě 500. Na nic se neptal. Za deset minut Gatti již sbíhal ze schodů a i v tom chvatu s jiskrou v oku se na vteřinku zasekl a s galantním pokynutím paže dal přednost štíhlé, velmi dobře oblečené ženě podobného věku, jež rázně vcházela do banky. Kdyby to instinktivně neudělal, nejspíše by ji srazil na zem. Tak měl na spěch. Ano, Gatti prchal… Stačil ovšem registrovat jemné polovysoké kozačky z velbloudí kůže, a nádherně vyrýsované, opálené svalstvo mezi jejich okrajem a olivovým kostýmkem a sluneční stoeurové brýle posunuté do černých vlasů s postranním krátkým copem. Věnovala mu letmý aristokratický pohled a s mírně zakloněnou hlavou a o to více vypjatým poprsím energicky kráčela k výtahu.

Ten, kdo vyrůstal v prostředí tradiční mafie, zcela přirozeně nepodceňuje situaci, kdy poruší její nepsané, leč po generace platné zákony – navíc tak hrubým způsobem. Prchal i před policií a úřady, neboť porušil i jejich pravidla. Byl ve stavu Belladona – nesmetl málem „krásnou dámu“ před okamžikem ve skleněných dveřích…? Zběsilý běh o život, odsouzenec ještě s provazem na krku utíká z popraviště… rychlý pulz a lesklé oči. Intenzita soustředěná do okamžiku. Zanícení – akutní obrana, horečnatá akce, obrana, vzpoura imunity… Takto by jej hodnotil zkušený homeopat, jeho někdejší spolužák, který později vystudoval homeopatii v římské Scuola di medicina homeopatica. Dr. Gatti, muž tvrdé manuální praxe, svým hlubokým instinktem a přirozeným spojením se svými pocity a světem energií, tuto myslí neuchopitelnou lékařskou disciplínu neodsuzoval, jako většina jeho kolegů. Položil si prostou otázku: Fa? A odpověď zněla: Si. (Finguje? Ano.) Tím to pro něj bylo vyřízené. A mimochodem, ta dáma by patrně – pokud by navštívila konstitučního homeopata, vyfasovala Platinu.

Obešel několik bloků s bedlivou kontrolou projíždějících vozů i proudících chodců (Stav Arsenicum album – vše je nutno míti pod kontrolou, je to otázka přežití, nikomu nelze důvěřovat…). Prošel úzkým průchodem a vstoupil do zastrčeného malého baru Laghetto delle streghe – Jezírko čarodějek. Snad každý v Palermu, ale i v Neapoli či Bari, měl místečko, kde se může sejít s kýmkoliv v naprostém utajení… Majitel byl vždy z těch, kdo ctil omertu. Sicilský zákon mlčenlivosti… Většinou starší drobný muž s absencí jakéhokoliv výrazu v úzké tváři. U rohového stolku tam již seděla jeho hospodyně nad espressem s očima na vrch hlavy. Pod stolem mezi nohama velký napěchovaný batoh. Enzo si tiše přisedl. V baru byli sami. „Un aqua“, pokynul šedivému barmanovi s vizáží potkana, co vychází do ulic

až po setmění. Ten, automaticky pochopil situaci a pomalým krokem přinesl litrovou lahev Vitél a neotevřenou ji podal svému hostovi. Pak učinil němé gesto, kdy spojil palec a ukazováček pravé ruky a pohnul jí od středu asi o deset centimetrů do strany, zbylé tři prsty jako vějíř vzhůru. Gatti učinil totéž.

Své hospodyni a kuchařce vysvětlil, proč musí na čas zmizet a proč i ona by měla opustit jeho dům. „Běž ke svým rodičům na venkov. To je pro tebe.“ Podal jí svazeček bankovek. „Grzaie, dottore, grazie molto“, sklonila šedivou hlavu. Peníze zběžně, spíše ze zdvořilosti přepočítala a oči se jí zaleskly slzami vděku. Bylo to dvacet tisíc Euro. „Já tobě děkuju za ty nekonečné pochoutky, toskánské a lombardské speciality a mateřskou péči a starostlivost. Za diskrétnost, trpělivost a neviditelnost vůči těm eskadronám žen a dívek…“ Usmáli se. „Bude se mi stýskat…Ozvu se brzy.“ Gatto na ni hluboce pohlédl a položil jí ruku ze zadu na hlavu. Slzy jí tekly po tváři plné mateřských znamének a pigmentových skvrnek. Lékař si vzal batoh, pružně se zvedl a zamířil k baru. Položil na něj padesát Euro. Namířil si proti zavřeným očím ukazovák a prostředník pravé ruky. Otevřel oči a krátce upřel pohled na majitele. Pak si ukazováky krátce ucpal uši. Oba sotva znatelně přikývli. Potkan nehnul ani brvou. Skočil si na toaletu, kde se převlékl do sportovního, „turistického“ oblečení a obtěžkán batohem a sportovní taškou vyšel na ulici.

Emočně se odpojil od Palerma, od Sicílie, od Itálie, od své kliniky… Připadal si jako člen tajného komanda se zvláštním úkolem, kdy v případě neúspěšné mise a jakéhokoliv pochybení dají od něj všichni nadřízení ruce pryč a on zůstane sám se svou odpovědností. Homeopatická situace Aurum metallicum… Úkol na hranici možností s vědomím, že nesmí selhat. Jinak je konec! Před sebou měl další postupný cíl. Airoporto internacionale di Palermo. Letiště.

„Vai, vai, vai!“, křičel na mladého řidiče. Jeď! Jel rychleji než ostatní auta, ale snažil se dodržovat předpisy. Gatti vytáhl stoeurovku a levou rukou mu ji dal před oči. Chlapec si ji zasunul do kapsičky košile a jízda se rapidně změnila. Starý Mercedes při stošedesátikilometrové rychlosti vibroval a v zatáčkách vydával podivné zvuky. Před budovou letiště zpomalili. Projížděli mezi městskými autobusy a hustým provozem. Na druhé straně silnice viděl projíždět vlakové soupravy. „Casino“, poznamenal mladík za volantem a svůj povzdech doprovodil typicky italským gestem bezmocně pozdvihnutých paží. Casino je slangový italský pojem pro hustý a zmatený provoz. Jeho řádný překlad – domeček, či v přeneseném významu herna, jaksi nedává cizinci smysl. Ale zatím jsme ještě na Sicílii… V tom ruchu stačil zaregistrovat černé Lamborgini stojící nedaleko postranního vchodu do odletové haly. Během tří vteřin se rozhodl. „Jedeme dál! Tranquilo, piano… klidně, pomalu.“ Řidič zdvihl obočí, pustil na pár vteřin volant a beze slova ukázal dlaněmi před sebe. „Si! Andiamo! Diretto!“ A tak jen projeli. Asi kilometr za letištěm zastavili a mlčeli. Pak se Gatti nadechl. „Jedeme do přístavu!“ Al´porto!

Za necelou hodinu seděl Enzo Gatti v přístavní restauraci Trattoria Virgo mare s palubním lístkem do Cagliari na jihu Sardinie. Lassagne spláchl 10,5% suchým červeným vínem a s příjemným pocitem v žaludku i hlavě opustil Mořskou pannu a vydal se obklopen „dalšími“ turisty a různou omladinou na kymácející se parník HORIZONTO ADZURRO. A tak se náš Sindibád vydal vstříc svému osudu, vstříc modrému horizontu nových nadějí…

Do velkého přístavu loď dorazila již za tmy – což bylo dobře. Gatti se rychle zorientoval a za chvíli seděl v dalším taxíku, který řídila statná žena ze starého rodu Sardů. Vezla jej na letiště. (Pro změnu opět airoporto). Ano, pokud máte v kapsách dostatek hotovosti, a navíc mluvíte italsky a navíc

s jižním akcentem, vše jde jako po másle – i v těchto poněkud ležérních a svéhlavých končinách… Cestou si s ženou trochu povyprávěl. V podstatě si vyměnily dva neuvěřitelné příběhy. Nakonec žena, jež unikla v rybářské bárce otroctví v nedalekém Alžírsku, nepřijala od Gattiho ani vindru. Políbili se jako manželé, jež mají již odrostlé děti (oba bezdětní) a Enzo bez zaváhání vkročil do další etapy svého rescue plánu. Před odletovou tabulí se rozhodoval, kam vlastně poletí. Improvizace jak víno. Nepředvídatelnost a divokost kořisti je vždy nevýhodná pro jakékoliv hledače a lovce. Superinteligentní magor je prakticky nepolapitelný. To ví každý policajt. Chcete zažít opravdové dobrodružství? Travel agency Gatti – Gatti vás nikdy nezklame. Leťte s Gatii! Takový slogan maně prolétl hlavou chirurgovou… Byl to holt vtipálek, pokud jste si toho ještě nestačili všimnouti.

Gatti rozvažoval. Plánoval složitou operaci. Chirurgický přístup, rizika versus prospěch. V první fázi šlo o přežití. Ostatní jsou v tuto chvíli detaily. Někdy je třeba na ulici zlámat pár žeber, aby srdce udrželo krevní oběh a zásobování mozku. Žebra se na rozdíl od mozku zahojí. Studoval odlety a názvy měst. Věděl, že sicilská mafie Cosa nostra má na jisté úrovni styky a výměnu informací s kalábrijskou N´dranghetou i neapolskou Camorrou. Tušil, že konkurenční bossové jsou schopni protislužby… Mimo Itálii si drželi svá nedotknutelná teritoria, a i když se respektovali, nikdy nespolupracovali. V podstatě si rozporcovali Evropu dle osvědčené moudrosti římských imperátorů – Divide et impera! (Rozděl a panuj). Měl by si vybrat destinaci, kde Cosa nostra nemá vliv… Jeho zrak se zastavil na digitálních písmenech PRAGUE. Poletí za více než tři hodiny. Krátké mezipřistání je ve Vídni, takže ne v Itálii. (Perfetto!). Vzpomněl si, že v antických lázních kdysi starší muži probírali zahraniční politiku a zmiňovali se o La Republica ceccoslovacaca. Asi dva měsíce po sametové revoluci dostala N´drangetha z nejvyššího centra pokyn: Hned tam jeďte a kupte, koho můžete. A tak se prý i stalo. Byl to placený „únik“ informací z italských tajných služeb, jež mnohem později pronikl do médií. Zakoupil si letenku. Economy nebyla k mání, vzal si tedy business class. Letuška se neubránila úsměvu při pohledu na jeho pantofle, kraťasy a batožinu. Sedl si do Sbarro café a vyndal si v klidu iPad, nový mobilní telefon a podruhé překontroloval všechny doklady a kreditní karty, jež mu hospodyně vložila do jedné kapsy khaki rance. Poprvé si to v rychlosti překontroloval v taxíku při odjezdu z baru u potkana. Nechtěl to činit před ní. Dobře ji znal a asi by ji svou kontrolou urazil. V úzkých rodinných kruzích Sicílie prostě platí, co se domluví. Ale zase z druhé strany, Gatii neletěl na ryby…

Popíjel espresso a svou oblíbenou plechovku SANPELLEGRINO Aranciata rossa. Prohlížel si v iPadu mapu Prahy a různé možnosti ubytování. Dokonce si našel slibný krámek s italskými delikatesami v obchodním centru s tak slibným názvem – Andel. Letadlo společnosti Alitalia se ze země odlepilo před jednou v noci. V bus-class si po dvou Hennessy sklopil sedadlo a usnul. Ano usnul. Další podivuhodností bylo, že necítil žádnou zlobu vůči chlápkovi, kterého musel omráčit, aby si zachránil holý život. Nezlobil se na zvíře, jež chtělo sežrat jeho srdce. Dokonce ještě před odletem volal na neurochirurgickou kliniku, jak dopadla operace. Nepředstavil se a službu mající lékař mu pouze sdělil, že operovaný žije a je v jejich pooperační péči. Víc vědět nepotřeboval. Dr. Gatti prostě neměl v hlavě místo na zlobu. Nebral nic vážně. Ani sebe. Pokud nic neberete vážně, zlobit se prostě nedokážete. Nebyl vážný člověk. Byl velmi odpovědný, rozhodný i přísný. Uvědomoval si, že podstata života není vážnost a že vážní lidé jen přežívají… Velmi si života vážil, vážil si každého člověka i sebe. Nemělo to ale nic společného s vážností a absencí věčné hry. Enzo Gatti byl vášnivý hráč života. Než usnul, nepřemýšlel o tom, co bude. Jen si pro sebe, mírně opilý řekl: „Bravo, Enzo. Bravissimo!“

Než opustil v probouzející se Praze letadlo, stihl sbalit krásnou českou letušku se světlehnědým mikádem a útlou šíjí. Mohlo jí být kolem třiceti. Měla newyorský přízvuk – rok a půl žila v NY, kde

pracovala pro NorthEast Airlines. Gatti loveckým instinktem nacítil její mentální nasměrování a několika trefnými větami o výhodách a nevýhodách života v Brooklynu + nevinným až soucit vyvolávajícím výrazem ji sbalil takovým způsobem, že si jej z Ruzyně odvezla rovnou do svého pražského bytu na šestce. A tak se náš sympatický, unavený a rošťácký Dr. Gatti nakvartýroval do 1+1 v Divoké Šárce.

Milý přátelé. Tak jsme se zase trochu posunuli… v Praze se nám příběh teprve jak se patří, rozjede. Ale nebude to hned, neboť je třeba se podrobně seznámit s jednou ženou… Momentálně je v Tel Avivu, ale v Matičce měst se ocitne v pravý čas. Hlavně, Madonna mia, nikde nevyprávějte, že se Dr. Gatti utábořil v Praze. Hlavně ne na Sicílii. Ctěte omertu, prosím. Grazie.

Sicílie 6

Čas plynul v Šárce, jako kdekoliv jinde…Šárka byla i mladá letuška - spasitelka, což Gatti podvědomě vnímal coby peprnou shodou okolností – tedy jak říkají na jihu Itálie accordo pepercino. Náš běženec v ten čas automatiky fungoval v „sobeckém“ režimu přežít. Ostatní věci nebyly podstatné a mohly mít význam bonusu či zajímavosti. Byteček s Divoké Šárce i Šárku samotnou s neodolatelným úsměvem považoval za přechodnou základnu. Dlouhé sprchy, kvalitní muzika, intenzivní práce na internetu, orientální kuchyně snaživé hostitelky, vcelku kvalitní sex s nepředstíraným ostychem, kdy vždy během roztomilé předehry (la ouvertura bellisima) celkem spolehlivě „ztratila hlavu“ a pod prapory vášně ještě spolehlivěji provětrala profesionálně potlačovanou přirozenost zdravého mládí. Po sexu, ještě s otevřenými vrátky „ohrady“ se občas svěřovala se svými pocity během letů do jižní Evropy a severní Afriky. „V každém kině (tak říkala pasažérům v letadle) se po každé (by the every fuckin´ movie) najde chlápek, který mě dostane. A já kolem něj pochoduju, usmívám se na všechny strany a musim uhlídat, abych se na něj neusmála o blbej (opět fuckin´) milimetr víc… Problém je trochu v tom, že takoví hoši mě vnímají jen jako sympatickou servírku. A týpci, který mi jsou u zadku, se mě občas snaží balit. To je život…“ I sám Gatti musel přiznat, že s tím má občas problém, když zamíří příliš vysoko (tropo alto). O to více to pak ale pálí a pak má dojem, že on i jeho penis se mění v dobře uzrálou šarlatovou papriku (pepercino). „No a u tebe, Enzo, si to prostě sedlo“, usmála se skoro provinile. Come simplice… How easy. Jak jednoduché.
Gatti zůstával v chladnokrevném, modu obojživelníka a postupně se vzpamatovával z šoku. Během psychického vypětí fungoval na 110 % - homeopatický stav Argentum nitricum (maximální výkon pod tlakem, v krizi). Nyní zajištěn, jako nějaký krokodýl hluboko pod břehem široké řeky v džungli, mohl srovnávat myšlenky, rozhlížet se a chystat další plány. Vychutnával si náhlé zvolnění času a ostře si uvědomoval, jak může chronos rozličně plynout. - nejen na operačním sále. Teď, jako by se jeho proud zastavil, což uprchlík právě potřeboval. Napsal si na papír několik bodů. První byl jednoduchý a logický. DOVE! Kam!

V závorce měl ještě připsáno: Qui? Tady? Milá (polodivoká) hostitelka Šárka Italovo rozpoložení vnímala a citlivě, se značnou dávkou emoční inteligence, přijala statut „open end“ – v angličtině i myslela, neboť v práci a teď i doma komunikovala anglicky. Po cca týdnu funkčního soužití napsala své dobré kámošce, kolegyni z Air France, bydlící v obdobné Divoké Šárce u Orly, stručnou vcelku vtipnou sms: Got Italiano bello live in the kitchen + bed too, too, toooo! Nazrzlá Gill ze severoirského Belfastu měla stejně spiklenecké i sexuální spády jako „Sar“, jak říkala Šárce. Více než rok „ubytovávala“ kudrnatého snědého mladíka, baristu na Orly inl. airport. Důvěrně (pouze Sar) o něm psala jako o „My mar-mar-mar“. Jeho matka žila v Marseille a otec pocházel z Marrakeche v Maroku. A – mezi námi, děvčaty, trochu i (stejně jako nyní Šárka) naznačovala jeho vlastnost ji běžně 3x za sebou uspokojit. Jako správná introška (homeopatické Natrium muriaticum nebo-li sůl kuchyňská, člověk nastavený na jeden silný vztah) se nesvěřila s detaily. Ostatně Gatti si to vyloženě nepřál – pochopitelně. Snad instinktivně si vybral tento typ ženy, jež umí mlčet… což činí z vlastní vůle. Ostatně – čas od času se ty dvě na nějakém evropském letišti potkaly a pak si nad kafíčkem důkladně podebatovaly… Kdysi se jim dokonce přihodívaly takové věci, že se například během studií vzájemně

hadce vyholily a vyrazily do irského pubu, vracejíce se pozdě v noci každá se svým úlovkem – tu a tam společným.

Co Italiano bello vlastně dělal a co si přál? Jednak se prostřednictvím mobilu (změnil číslo) a mailové korespo (změnil mailovou adresu – tutto gambiato) opakovaně ujistil, že jeho příbuzní tam dole jsou v pořádku. A také, že ho italská policie neřeší. Ostatně něco pro to díky dostatečně vysokým známostem udělal… Dalo se tedy předpokládat, že díky mlčenlivosti (a patrně také díky dostatečným částkám Euro) ani policie ani mafie neví o tom, že opustil Itálii. Měl tedy dostatečný klid i čas pro další plány.

Celkem brzy se v Praze rozkoukal a přes jisté majitele italských tratorií a pizzerií dostal „contacti intimi“. Zjistil také velmi důležitou okolnost. A to, že Cosa nostra v Česku disponuje minimální aktivitou, což předpokládal, vzhledem k vlivu konkurenční N´dranghetty. Ale i ta se po rozdělení Československa, orientovala více na Slovensko, zatímco v České republice v podsvětí postupně převzaly vliv mafie ruskojazyčné. Těm byl nějaký italský chirurg s vroubkem u sicilské mafie ukradený. Naopak, po návštěvě jisté Gruzínské restaurace s jistými zárukami od místních Italů, dostalo se mu diskrétního a rychlého vyřízení jistých dokumentů a razítek. Nad tyto „pracovní“ povinnosti, stačil se čile rozhlížet po historické Praze jako pravý turista. Brzy se zorientoval, kde se dají nakoupit relativně kvalitní potraviny a kde je možno se relativně dobře napapat. Slovo „relativní“ má své opodstatnění – když ho v jedné větě čteme dvakrát. Zde je nutno učinit malou praktickou odbočku zpět na apeninský poloostrov.

Tam po staletí funguje pravidlo, které nám zde tuze chybí. VŠE NEJLEPŠÍ PRO SEBE! Platí to v rámci Itálie, v rámci regionu či kraje, tedy paese. Platí to v rámci měst i dokonce i jednotlivých vesnic… La citta nostra é a piu fantastica… viccino nostro é nomero uno… v uzeninkách, v sýrech, ve vínu, v oleji, v těstovinách, ve sladkostech, v různých specialitách. ZDE žijí ti nejlepší lidé! Každý, kdo zná poloostrov ve tvaru kozačky, dobře ví, že čím jižněji tím si lze pochutnati lépe. Výjimku snad tvoří jen Neapol, kde je vše totální. Včetně hadrů, jak každá žena ví. To si hluboko v duši přiznávají i samotní taliáni, i když to samozřejmě nikdy nepřiznají a při vyslovení Napoli okamžitě letí paže vzhůru a odmítavě kroutí hlavami. Takto prakticky reagují na vše cizí, byť je pár kilometrů vzdáleného. Pokud jde o jiné země, tak to už se přímo hroutí na zem v předstíraných mdlobách a znechucení. Francie? No, to nemyslíte vážně! Strašný vína. Neumějí ani sýry, uzeniny už vůbec ne. Kafe? Neví, co to je. Atd. Výsledkem v praxi je to, že ty nejlepší a nejvymazlenější produkty si nechávají pro sebe. Ty další případně posílají do jiných částí země. To, co je u nás v delikatesních drahých italských obchůdcích, jsou pochutiny třetí kategorie. To je holá realita. Výraz relativně dobře nakoupit nebo se najíst má tedy své jasné důvody.

Dr. Gatti ale v Praze nechyběly jen sladká sicilská rajčátka, sicilské měkoučké provoněné salámky, místní oliváč a další lahůdky. Chyběl mu skalpel! Utvořil si profesní plán. 1. Naučit se obstojně česky. 2. vzít brigádu jako zřízenec v menší nemocnici- a poznat tak zdravotní systém z gruntu. Měl spadeno na jednu poblíž italské ambasády na úpatí nevyslovitelného kopce s fešačkou napodobeninou Eiffelovky. 3. složit nostrifikační lékařskou zkoušku v češtině. 4. Podstoupit stáž na fakultní chirurgické klinice. Zapojit se do služeb první pomoci – a při té příležitosti i podrobněji poznat vnitřní Prahu. Seznámit se s prostředím, lidmi a zvyklostmi. 5. Prokázat Lékařské komoře, kdo je a ucházet se o místo vedoucího chirurga v podoboru mikrochirurgie. 6. Jako bonus: Konečně se oženit. Některé místní ženy jej energeticky velmi zaujaly a přijal myšlenku, že by tu mohl být (nejen relativně, ale i

zcela reálně) spokojený. Ze začátku zvažoval na základě internetových informací o Singapuru, o Istanbulu spojujícího Evropu s Asií, Orient s křesťanskou tradicí, sudoval dokonce i podmínky v bohaté, rychle a moderně se rozvíjející kazašské Astaně. Nakonec jej očarovala Praha. Ostatně jako mnoho velkých duší dávno před ním. Přes to, že momentálně přebýval v panelákovém bytečku na šestce a denně poslouchal a někdy i čuchal, co se děje u sousedů nad ním, pod ním i kolem… s holčinou, co pořád někde poletovala a doma se ohřála nějakých 12 dnů v měsíci. Přes to si odpověděl na základní otázku: Si, qui!

Rád se procházel Divokou Šárkou a snažil se komunikovat s místními lidmi i výletníky ze samotné Prahy. Mezi impozantními kamennými útvary pociťoval příjemné spříznění se sicilským skalnatým pobřežím. Zdálo se mu, že si našel druhý domov. Dostatečně bezpečný, dostatečně civilizovaný a navíc se i v tomto směru řídil spíše pocitem a respektoval fakt, že se na tomto místě ocitl vcelku spontánně. Rozumné důvody jeho rozhodnutí mohly pouze stvrzovat. Uvědomoval si snad každou minutou, že se stal zázrak. Že si tady může svobodně vykračovat po Ponte di Carlo a zabezpečen po všech stránkách může pokračovat v zázraku života, kdy člověk nikdy nemůže vědět, co mu přinese…

Zde, carissimi mei, ponecháme Enza svému osudu a v dílu dalším se seznámíme s druhou postavou našeho roztomilého dramatu.

Tomáš Lebenhart