Samej špek

Když jsem asi před měsícem opouštěl severní Itálii, kam každoročně doprovázím žactvo ze Železné Rudy, zastavili jsme se tradičně v jihotyrolském Brixenu. To doporučuji každému, kdo se vrací z Itálie přes Brennerský průsmyk. Krásné, poklidné, malebné městečko, kolem Alpy…Karel Havlíček tam mohl strávit, myslím, celkem pěkné roky vyhnanství. Mimochodem tyrolská kuchyně je jedna z nejchutnějších na světě. Jižní část Tyrol leží na italském území, severní pak na rakouském. Kuchyně i nádherná přírodní scenerie je společné oběma částem. Například štrúdl a špek jsou původem rakouská slova, nicméně zdomácněla i v italském jazyce. Navíc většina Italů vás bude přesvědčovat, že obě potraviny mají původ v severní Itálii. V Brixenu máme s ředitelem železnorudské školy takový zaběhnutý rituál. Dětem dáme na hlavním náměstí na hodinu rozchod a posadíme se ven před kavárnu a dáme si poslední italské minikafíčko. Pak si koupíme zmrzlinu (v tom jsem konzerva a dávám si vždy nocciola + malaga), no a pak se zvedneme, přesuneme se za roh, kde jsou stánky s těmi nejlepšími tyrolskými pochoutkami. Tam radostně okukujeme nespočetné salámky, kostky špeku obalené alpskými bylinkami, sušenými houbami, drahými víny, malými lahvičkami s likéry, kvalitními olivovými oleji v různých džbáncích, nakládanými papričkami, houbami, olivami v bylinkových olejích… také extravagantní těstoviny nejrůznějších tvarů a velikostí, no prostě takový malá kulinářský ráj pod širým nebem. Bez několika kostek špeku nikdy neodejdu. Zjistil jsem, že bez dobrého špeku vaše kuchyň poněkud smutná. Používám ho hlavně do těstovin, nakrájený na malé kousíčky. Neuvěřitelně provoní pokrm i celý dům. Kdybych při vaření pasty zjistil, že nemám tyrolský špek, tak bych se snad rozplakal. Poctivý špek není nic špatného. Není třeba se mu vyhýbat. Jde o to, že u nás je to s jeho kvalitou dramaticky horší. Dobrý špek byl i u nás základní potravinou chudých věčně upracovaných venkovanů. Mockrát jsem od starších lidí slyšel, jak si jej brali s kouskem chleba na pole… takřka denně. A žili dlouhý život a moc nestonali. V řadě zemí je tato potravina stále základ stravy. Můj nynější domek mi stavěli převážně Ukrajinci pod vedením české firmy. Měli u stavby maringotku, kde spali a jedli (a taky trochu chlastali). Jednou mě pozvali, abych ochutnal domácí špek, který si přivezli z Ukrajiny. To bylo prakticky to jediné, co si pravidelně vozili. Vstoupil jsem do špinavého, smradlavého domečku na kolech a spatřil na stolku mezi přeplněnými popelníky a zašlými skleničkami od hořčice s lacinou vodku v umaštěném papíru kus bílošedé hmoty. Toto malebné zátiší doplňovalo množství lezoucích much. "Davaj, doktor", a ruka špinavá od hlíny mi nabízela kousek této pochoutky. Překonal jsem mdloby a vsunul měkkou teplou hmotu do úst. Chvíli jsem nevěděl, co mám dělat, ale pak jsem na jazyku pocítil neuvěřitelně libou chuť a do nosu mi vstoupila taková vůně, že jsem statečně a chutí začal žvýkat. Myslím, že lepší špek jsem nikdy v puse neměl.

No ale vraťme se ještě na skok ke stánku v italském Brixenu. Kolem právě procházela skupina asi třiceti českých seniorů. Někteří kulhali, měli hole, ale v jakémsi nepatřičném spěchu pochodovali (spíš se štvali, aby stihli všechna významná místa). Před nimi šel jejich vedoucí, který místo tradičního deštníku třímal ve zdvižené paži berli. Ne tu papežskou, tu ortopedickou, samozřejmě. Zcela zřetelně jsme zaslechli, jak svým svěřencům důrazně říká: "Tady se nezastavujte, samej špek" a hnal je rychle k blízkému kostelu. A tak autobus našich důchodců přišel o snad to nejlepší, co toto městečko mohlo nabídnout… Připomnělo mi to jednu situaci v Londýně před pár lety, kdy jsem na jiném školním výletě letěl v podobném stádu, tentokrát školáků a trpěl, jak zvíře. Nebyl čas se nikde zastavit. Bylo už dlouho po poledni a všichni jsme měli hlad. Letěli jsme právě známou čtvrtí Soho, kde na každém rohu voněla nějaká exotická jídla. Většinou arabská, indická, řecká… "Mekáč! Mekáč!", řvala mládež sborem. A tak jsme letěli kolem těch nádherných hospůdek směr MCDonald….

Srdečně vás všechny zdraví Tomáš Lebenhart