Referát z Mezihoří

Sobota, 23. března, krásný jarní den… Opravuji: Krásný letní den. Sedám poprvé letos na kolo (když nepočítám včerejší odpolední projetí z Újezdce do Klatov k panu Jaklovi, jenž vede se svou paní velký, krásný cyklo-obchod včetně servisu, tedy laskavé péče. Tam je vám duší… „Má paní se má, voní mátou“, zpíval Michal Tučný… „Má paní se má, voní gumou“, může si klidně pro sebe prozpěvovat pak Jakl, Chudenický rodák, osvícený homeopat/automat amatér.

Mezihoří je malá ves kousek nad Švihovem. Zaparkoval jsem u zdravotního střediska (kde jsem kdysi začínal jako vesnický pediatr), stranou od rušného turistického centra a vymanil bicykl z nosiče. Znám pár lidí z této dnes bezvýznamné, leč kdysi velice významné obce. A něco mi místní vyprávěli… Jak tak okované botky nazouvám, nemohu se zbavit pocitu, že mne někdo sleduje. Kol kolem (mimo kola mého) nikde nikdo. Podívám se k nebi a koukám, že na mě čumí čápisko. Vida, ho – už přilítlo do svého hnízda v areálu místní základky. To ten říďa dobře zařídil, pomyslel jsem si. Aspoň nebude o klientíčky nouze…

Název Mezihoří logicky pochází z terénní situace, mezi horami. Zde konkrétně se jedná spíše o kopce – ovšem magické. To vám poví skoro každý odťialto, i když třeba různými slovy. Včetně páně Jakla třeba. A skutečně, tyto kopečky působí i na mě, energetického tvrďocha, podivuhodně příjemně. Toto jsem vnímal již v létech 1981-2, kdy jsem pracoval v ordinacích ve Švihově a Chudenicích (zlaté schizofrenické období) a denně jsem přejížděl služebním Moskvičem kombi s nepřehlédnutelným nápisem OÚNZ KLATOVY – právě mezi těmi kopečky a vsí MEZIHOŘÍ. Mě se vám tam TAK líbilo, až to bylo podezřelý. A navíc – v té zlaté éře bez mobilů, sestřičky občas oznamovaly lidem: Pan doktor je v terénu…

I dnes v terénu šlapu poctivě do pedálů a stoupám silnicí 3. třídy k Mezihoří. Jarní krajina plná ptačího zpěvu a nedočkavě vrčících traktorů se lemována majestátními zalesněnými vrchy otvírá, jako by mne po čase vítala. Tu vidím v dáli před sebou jakéhosi obra rychle kráčet ke vsi. Na zádech batoh, dlouhými kroky blížil se k obzoru mezi kopci, přepisově po levé straně úzké silnice. Když jsem ho dojel, pozdravil jsem. Byl to obr Dobr, nesnědl mě, usmál se a zvesela pozdrav opětoval. „Kam máte namířeno“, zeptal jsem se směle. „Do Merklína“, odvětil dobrotivě. „To se ještě projdete“, podivil jsem se, neboť měl před sebou notný kus cesty. „Jsem od Mladé Boleslavi“, prozradil, „ale narodil jsem se v Klatovech. Tady to mám rád…“ „To já taky, pane. Tak buďte zdráv.“

Vpravo Tuhošť, vlevo Běleč. Dva ze silových kopců, opředených různými keltskými, ranně křesťanskými i současnými zkazkami. Další z těch podivných kopců, jako by vsazených do kraje vesmírným obrem, rozkládají se od Dolan k Poleni a Chudenicom… Minul jsem stavení, kde mi kdysi hajnej v době polední nabízel právě pečínku z divočáka, co právě jeho žena z trouby vytáhla a já, blbec, jsem zdvořile odmítl a pak jsem hladový vyrazil tím svým Moskvičem na Chudenice. Přijímat s lehkostí dary a pohoštění jest jedním z umění žití… jemuž jsem se tehdy teprve učil.

Učinil jsem nějakou tu fotodokumentaci (pod textem bez popisků) a nasával atmosféru prostoru, jeho dávné minulosti a přítomnosti a po čase zase chválil časy minulé… Mladý traktorista mne s pootevřenými dveřmi i ústy za jízdy mezi řádky sledoval – cože to v takovém zapadákově fotím a na co že zírám. Ukázal jsem šikmo k zemi k jeho traktoru, ať si jako hledí řádků a nestará se. A on mechanicky sklopil oči k poli, k těm svým řádkům. Sedl jsem si na mez na úpatí Běleče a v tureckém sedu chvíli pozoroval protější Tuhošť a v dáli Švihov se svým vodním hradem. Dobře mi tam…

PS: Jazykem bosenským Mezihoří jest Medžugorie, jedno z nejzázračnějších míst křesťanského světa, (vedle francouzských Lurd a portugalské Fátimy) nelézající se v západní Hercegovině. Tam však netřeba se mi plahočit. Všude je něco.

Tomáš Lebenhart