Paní Malá

Jako kluk jsem jezdíval do jedné malé vsi na Nymbursku k dědovi a babičce. Byla šedesátá léta a místní lidé byli všichni v JZD a ve straně. Bylo naprosto běžné, že všichni v JZD kradli a pobírali deputáty a pytlačili v okolních lesích i velkém rybníce přímo ve vsi. Chlapi trávili večery v hospodě. Ženské vařily a pekly. Důchodci pak o nedělích navštěvovali místní kostel. Normální vesnický život…
Děda mě občas vodil k paní Malé. Ta nikdy ve straně nebyla, do kostela nikdy nepřišla a nekradla. Byla již tehdy v pokročilém věku a s nikým se nestýkala. Nikdo nevyhledával ji. Byla totiž divná a lidi se jí báli. Viděla do budoucnosti a do lidí. Mnoha lidem během svého života pomohla nějakým čáry. To se o ní říkalo. Ve skutečnosti byla nesmírně skromná, pracovitá a vždy se na mě usmívala a chválila mě. Říkávala, že budu zdravý a šťastný, že budu pomáhat nešťastným… Viděla moji zář… A že to nebudu mít lehké, ale že to zvládnu. Můj dědeček mimořádně spirituální a inteligentní člověk, legionář, prošel sibiřským gulagem, světoběžník, hovořící pěti jazyky, jistou dobu poradce prezidenta Beneše, stál vždy před ní v tiché pokoře jako před nějakou královnou. Přitom dokázal hromovým hlasem vynadat předsedovi družstva nebo vedoucímu samoobsluhy. To mi dávalo jistotu, že paní Malá ví, co mluví. Stále mám před očima její laskavou tvář a zářivé oči, navzdory silnému revmatizmu, a věku přes osmdesát let, sedřená s důchodem nějakých čtyřista korun, jak se stále usmívá a žehná mi. Nikdy o nikom nepověděla nic špatného, nikdy se nezmínila o zachráněných životech. Měla vskutku symbolické jméno – Anna Malá. Snad to nejprostší české jméno a příjmení… Vzpomněl jsem si na ní včera, 26. července. Dnes si uvědomuji, že byla praktikujícím duchovním mistrem. A neoháněla se ani stranickou legitimací ani křížkem. V šedesátých letech naprosté zjevení. Myslím, že slavná Babička Boženy Němcové, se jí rovnat nemohla. Kam takové babičky (a dědečkové) zmizely?

Při obědě jsem sledoval jinou babičku, soudobou. U vedlejšího stolu seděla s vnučkou a její matkou, patrně svou dcerou. Asi tříletá holčička způsobně a zcela v klidu papala polévku. Babička sedící naproti ní jí celou dobu ostře sledovala a každé sousto, každý pohyb ručky komentovala. „Že je ta polívka dobrá?. Tak hezky papej. Jestli to spapáš, pudeme za zmrzlinu. Ták. A šup, do pusinky. Pofoukej si to. Je to horký? Tak hezky papej.“ Každé jedno sousto s povýšeným cenzorským komentářem. Holčička energetický teror asi ani nevnímala. Bylo smutné, že maminka dítěte jen nečinně, rezignovaně seděla vedle a mlčela.

Vzpomněl jsem si na Železnou Rudu, kde jsem jeden čas chodil na obědy do místní školy. Jak jsem se tam posadil ke stolu a začal papat, vynořila se z kuchyně obtloustlá hospodářka v bílém plášti, stoupla si ze strany k mému stolu a nepřetržitě na mě mluvila. Krákoravým hlasem mi vyprávěla, komu se co přihodilo, kdo kde onemocněl a komu šla na pohřeb a jaký byl. Projevovala také úpornou snahu ze mě informace podobného typu vymámit, jako by věřila, že ji k tomu ten její plášť nějak opravňuje. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem jednoho dne povstal uprostřed jídla a řekl jsem jí do očí: Paní P…, já se tady chci v klidu najíst. Odpočinout si chvíli od své práce. Prosím vás, nechte mě být. Nechci se s nikým při obědě bavit.“ Chvíli na mě nevěřícně hleděla a pak se beze slova otočila a zmizela. A měl jsem pokoj.

Je mi vždy smutno, když v ordinaci nebo jinde vidím, jak babičky s kapsami plnými jedovatých pamlsků nenechají vnoučka v klidu Životu a sobecky se pasují do role polosvaté vědmy, direktorky a

mecenášky v jedné patologické osobě. A matinky tomu odevzdaně přihlížejí. Vzdaly se odpovědnosti za šťastný život svých dětí. Očkovací kalendář dodržují, při teplotce hned lékaře volají, na pupínky mastičku mažou, foukátka poctivě foukají… jsou svědomité a své děti milují… vše za dozoru babiček.

Tomáš Božena Lebenhart