Palachův měsíc

Je leden 2019 a média nám den co den připomínají 50. výročí upálení se Jana Palacha. Uznávám, že padesátka je dost kulaté číslo na to, aby se média jakémukoliv výjimečnému činu věnovala. To, co mne však pohnulo k tomuto textu, je urputnost, s jakou se dramaturgové (zejména veřejnoprávní tv) tématu věnují – a doslova na diváky útočí, hnáni jakousi morální poviností.

Krátce k samotnému činu studenta Palacha. Mám (a asi i vy) pramálo informací, abych mohl jeho čin jakkoliv posuzovat – a to se mnoho let zabývám psychosomatikou a používám souběh intuice a racionálních faktů, čerpám z terapeutických zkušeností… Sám jsem prošel obdobím, kdy jsem se zamýšlel o ukončení fyzického života. Sebevrahy neodsuzuji, asi nejsem dobrý křesťan… Ani kdybych měl informace přímo od Palacha, posuzovat bych se neodvážil…

Z praktického hlediska je dostatečně známo, že nic pozitivního ve společnosti nezažehl. Spíše je docela možné, že podnítil stejný čin u řady dalších mladých mužů, u nás i v jiných středoevropských zemích… tento psychologický aspekt je známý klinickým psychologům a psychiatrům jako napodobování násilných činů u psychicky labilních lidí. Do této kategorie patří i vraždy včetně střílení do skupiny lidí a různé neškodné narušování veřejných akcí svou exhibicí, např. nahý muž na fotbalovém hřišti či žena s odhalenými ňadry, provolávající jakési pravdy na politických shromážděních. Mimo tohoto jediného „praktického“ společenského dopadu jeho živá pochodeň nenašla harmonické vyústění do změny lidského myšlení. Bohužel. Navíc si myslím, že vědomí Jana Palacha (pokud se ještě zdržuje v této dimenzi) musí velmi trpět, pokud vnímá naše šílenství…

Ovšem, to co považuji za přímo zhoubné (a to nemá se samotným Plachem nic společného), je další oživení našeho charakteristického národního rysu - donekonečna se vyžívat v rituálech spojených s minulostí. Bohužel speciálně s těmi smutnými či děsivými událostmi. Pořád si veřejně připomínáme nezdary a pády. Mnichovskou zradu, vpád německých vojsk do Československa, padesátá léta se všemi monstrprocesy a popravami, uranové doly, zasypané horníky, letecké i jiné katastrofy… a samozřejmě 21. srpen 1968. Nekonečné kladení věnců, klanění se padlím, známým i neznámým, zapalování svíček na chodnících… přežívání pamětnických organizací a svazů a spolků – živých svědků nespravedlnosti a krutosti. Utužování fenoménu oběti. Vyživování energie viny. Utrpení a křivdy nesmí být NIKDY zapomenuty! Jsem z těchto věcí znechucen a unaven.

Mám jiných program: Život začíná TEĎ! Vše, co je mimo TEĎ, je pouze v naší mysli. Je tak snadné a pohodlné plakat na hrobech a vzdávat čest památkám. Sledovat v televizi neštěstí druhých a prožívat je s nimi… Jak sarkastický plán mysli a ega.

„Mrtví ať pohřbívají své mrtvé.“ (Ježíš Kristus)

Tomáš Lebenhart