Otázky

Poslouchám časté otázky novinářů směrem k našim vedoucím. „Kolik očekáváte nakažených?“ „Kolik nemocných s Covidem bude potřebovat intenzivní péči?“ „Kdo bude provádět ty milióny covidových stěrů?“ „Bude to hrazeno z veřejného pojištění?!“ „Jakou máme lůžkovou kapacitu pro prudký nárůst nemocných?“ „Jak bude stoupat smrtnost Covidu?!!“ Odpovědi jsou často nejisté až blekotavé a mnozí vedoucí začínají své odpovědí „Éééééé....“ Jindy zase přesné a sebejistota je až groteskní. Karneval, rej masek, ztřeštěný chaos, panický tanec, kdy nevidíme choreografy ani dirigenta.

Mám také pár naléhavých dotazů na naše vedoucí:
Jak funguje naše zdravotnictví z dlouhodobého hlediska?
V jakém zdravotním stavu se nachází naše populace (včetně dětské) z dlouhodobého hlediska?
Jaký je trend v této oblasti?
V čem je problém? Málo peněz, málo lékařů, málo přístrojů…?
Dodržují lékaři svou přísahu? V žádném případě nepoškozují své pacienty?
Žijeme zdravě? Jsme šťastní? Jaké jsou trendy?
Funguje prevence? Zná náš zdravotní systém účinnou prevenci v obecné rovině?
Uzdravují se chronicky nemocní? Jak to, že vůbec existují a masově již přibývá?
Přeje si vůbec někdo z vedoucích zdravou, šťastnou, samostatně myslící a kreativní populaci?
Jsou zdravotnická zařízení příjemná, energeticky silná místa? Cítí se v nich pacienti dobře? Mají se tam dobře?
Přeje si nějaký segment zdravotní péče, abychom byli zdraví? Šťastní? (Ministerstvo zdravotnictví, lékařská komora, zdravotní pojišťovny, výrobci léků a vakcín ředitelé nemocnic, odborné společnosti…)
Myslí to s námi vůbec někdo z vedoucích dobře? Politici? Bankéři? Zdravotničtí odborníci? Poradci? Obchodní řetězce? Církve?
Jsme milováni. Jsme chráněni pře Zlem? Jsem vůbec žádoucí?
Je možné, že vedoucí jsou ti nejméně kompetentní a emočně zdatní lidé? Je možné, že svět stojí na hlavě?

Jako lékař a obyčejný člověk si pokládám otázku: „Zbláznil jsem se, nebo jsou mé dotazy na místě?“
Jedno vím jistě: Ten nejvyšší vedoucí nás všechny ochrání. Je na něj spoleh a myslí to s námi skvěle a miluje nás, že si to ani představit neumíme… Nemusíme hledat pravdu. Vše je pravda. Vše co existuje, dokonce i to co si představujeme a cítíme. I to, že někdo lže je pravda…

Mé všetečné otázky jsou tedy řečnického charakteru. Idiot či psychopat přeci neodpoví: „Jsem idiot, jsem zloděj…“ Mají vás, hledající, utvrdit v přesvědčení, že dokud jste zde, musíte bojovat sami za sebe…
 
Tomáš Lebenhart