Ostré hlášky

Už se vám někdy stalo, že jste na vlastní uši zaslechli něco, nad čím se vám zastavil rozum? Jasně, že jo. Byla to řečnická otázka, která měla navodit letní poněkud uvolněné témátko… Padnou ostrá slovíčka, kdo se předem děsí, nechť text skočí (jak říkaj naši rejžové). Chci se krátce, ale řízně pozastavit nad prazvláštním sociálním fenoménem, kdy se mluví o někom, kdo je přítomen. Sama tato situace nutně navozuje přinejmenším rozpaky, v horším případě přímo pohoršení, v tom nejhorším šok. A to logicky u toho, o kom je řeč, ale často i u osoby, na níž se mluví, či je úkazu svědkem.

Během pročítání několika příkladů, které se mi jako „nesmrtelné hlášky“ vybavují, si jistě uvědomíte (pokud jste to tedy neskočili), že i vy jste takové verbální skvosty zažili… Zde je tedy výběr z hitparády mého života:

Kdysi dávno, co by mladý chlapec, sedím ve vlaku na trase Thessaloniki – Chalkidiki. Muj bájnej řeckej čundr v roce 1977… Rozvaluju se v rozžhaveným kupátktu a s vyplazeným jazykem sleduju vyprahlou krajinu. V jedné větší stanici ke mně přistoupí dvě docela pohledné Řekyně. Až v té bájné zemi jsem zjistil, že pohledné Řekyně jsou poněkud vzácná záležitost… A teď na mě: „Elá. Can we sit here?“ Já samý yeees a pleeeease a tlemim se, jak umim… a ony se teda usaděj proti mně. Mladý, pěkný buchty. Nebudu to zbytečně protahovat. Po krátké konverzaci v basic English si slečny začaly povídat spolu. Nikoliv ovšem řecky, ale česky! „Deš doň?“ optala se Řekyňa A Řekyně B nefalšovanou ostravštinou.“Seru naň ho. Koukni, jak je mladý.“ Ztuhnul jsem a trnul, co se bude dít. Tupě jsem zíral na ubíhající kamenitý Peloponéz a poslouchal… Ježiš, není to Marta a Téna?! – blesklo mi hlavou. Ty seš vůl, říkám si vzápětí - ty by se sotva kodrcaly touhle lokálkou…

„Tito milí hoši bejvaj na kluky většinou“, pronesla řecká filozofka A a mě se zpotilo poslední suchý místo – prdel. „Odkud on asi bude?“, zauvažovala kráska B a neutrálně se na mě culila. „Tak se ho zeptej“, špitlo áčko. Zděsil jsem se potřetí. CO, jim, u všech olympských Bohů, řeknu?? Ital. Budu dělat Itala. Jasně, to mi pude, už jsem si to ostatně párkrát vyzkoušel v různých pražských putykách… Miss B ke mně dramaticky vzhlédla a učebnicovou angličtinou se jasně zeptala: Where are you from?“ Ale hovno, řek jsem si v poslední chvíli. Nebudu to absurdní drama do nekonečna protahovat. Kdo ví, co bych se ještě dozvěděl… Udělal jsem dramatickou pauzu (jak jinak v tomto řeckém dramatu) a odvětil jsem rovněž jasně: „I come from Czechoslovakia.“ Chvíli byly slyšet jen dunící pražce. Pak si obě Otravačky narozené v Řecku zakryly obličeje dlaněmi. „Nééé, nééé, nééé…“ Tak jsme si to pak všechno vysvětlili a daly mi tipy na výlety a byla docela sranda…

Londýn. Před ubytovnou. Dělám zdravotní doprovod jedné střední školy z Klatov. Stojím před busem, ze kterého už se vyhrnuli studenti a povídám si černoškou, co má na starosti ubytování. Triko se stounovským jazykem (to jsem si do Londýna vzal povinně), žlutý kraťasy a oranžovej šátek jak Alibaba. Bosej. Přijel další autobus z českou zdrávkou. Zaslechnu, jak jedna budoucí sestřička ječí: „Holky! Ten je hustej, ty vole, ten je hustej!“ Tak sem nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. No, později jsem zjistil, že A je správně... ale to už sem nepatří. Dnes jde čistě o ty hlášky, když si myslíte, že vám ten druhej nerozumí.

Trochu přitvrdíme…když tak to skočte. Vstupujeme do pražského nóbl podniku. Nejmenovaný kámo ze starejch časů mi hned v úvodu říká: „Mám novou kundičku, Tomki. Jak se ti líbí?“ Nad jeho Chinaskovskou přímostí bych se normálně vůbec nepozastavil. Avšak byl tu jeden háček: Ona stála vedle něj a mile se na mě usmívala. Nádherná ženská v nejlepších letech. Zíral jsem na střídavě na oba, evidentně zaskočen. „Neumí česky, debile“, oznámil mi k mé nesmírné úlevě compadre a já té dámě podal nadšeně ruku – pleased to meet you!

Drama další hlášky je v poněkud jiné poloze. Není to tak dávno, co v Klatovech potkám jednu mladší ženu poněkud jednodušší osobnost. Jde doprovázena vousatým hubeným mužem jiskrného pohledu. „Má rakovinu slinivky. Nechce se léčit. Neměl bys něco?“ A její natažený ukazovák je asi půl metru od jeho hlavy. Tak na sebe chvíli s tím klukem koukáme a já mu pak říkám: „Rakovinu nemáš. Buď v klidu.“ Někdy něco povim s takovou jistotou, že až sám čumim. Muž se usmívá a říká: „Já vím…“

Loni v červnu, po úžasném koncertě na plzeňské plovárně si povídám ve tmě s Indiánem z Arizony, který tam hrál na flétnu, a jde kolem malá holčička a říká svý mámě: „Hele, Indián“ a ukazuje na mě… Měl jsem na sobě deku, kterou na mě hodila jedna paní, nebot jsem se třásl zimou… Tak to byla jedna vyloženě miloučká…

A jsem u poslední hlášky, kterou jsem si vyslechl asi před týdnem… ta mě vlastně vyprovokovala k tomuto zamyšlení. Občas musím pro něco do supermarketu. Jejich energie není třeba zde rozebírat. Alespoň co se týká Klatov, tak nejotrlejší personál je V Kauflandu a Albertu. Po poslední příhodě vede o prsa Albert (což může být v individuálních případech celkem podstatný rozdíl). Přichází na mě řada u pokladny a hle, tu přichází jiná žena v modrém dresu a nese si kasu. Každá pokladní má svou kasu. Takže střídání stráží. Tělnatá žena, jež ještě sedí a pípá, chce již vstát, ale nová směna jí přede mnou povídá: „Udělej eště pána.“ Při představě, že mě paní dělá, se mi žlučník stěhuje vlevo…

Takže „Udělej pána“ u mě vítězí. A jaké jsou vaše oblíbené?

Ale ted na konec trochu vážněji: Víte, že my takhle často mluvíme před malými dětmi o nich? Bacha na to…

Tomáš Lebenhart