Obrázky z Itálie

Počátkem května na pár dnů navštěvuji sever Itálie, oblast Trentino. Již dvacet let takto doprovázím školní výlet. Dovolte mi, předložit vám několik postřehů z mého posledního výletu.Itálie je země, kde bych rád žil, pokud bych byl z Čech vyhnán. Život po italsku mi 100% vyhovuje. Italové jsou bezprostřední, přirození, nenosí naše masky… Jejich životní priority jsou poskládány dle mého názoru optimálně. Milují děti, žijí přítomným okamžikem, dokážou odpočívat (siesta) a nevyšší možná kvalita jídla a pití je samozřejmostí. Na plno a s lehkostí vychutnávají každé jídlo a jsou zdravě hrdí na produkty oblasti, kde žijí. Navštívil jsem obyčejný statek v horské vesnici Garniga. Koupil jsem si nějaké uzeniny a sýry. Obchůdek byl nalepený hned u kravína, avšak jeho vnitřek mě příjemně překvapil. Čisto, voňavo, obsluha veselá, vtipná. Předložili mi asi 12 druhů sýrů a několik druhů salámů a špeku. Vše v nevyšší myslitelné kvalitě. Ke všemu krátký výklad, jaké jsou tam bylinky, jak dlouho to zrálo, jak a s čím je to záhodno jíst, jaké vínko k tomu pít… V čem se produkt liší od ostatních. A samozřejmě malé kousíčky k ochutnání. Ať přijdete v Itálii do jakéhokoliv obchodu, obklopí vás kvalita a sympatická pozornost. Samozřejmostí jsou vakuové obaly. I v supermarketech. V každé vsi mají své potraviny a vína. To místní obyvatele ještě více stmeluje.

Jednoho večera jsme byli pozváni na pěvecké vystoupení místních školáků. Konalo se v divadle, kde bylo k prasknutí nabito a spousta návštěvníků musela dvě hodiny stát. Pěvecká a pohybová úroveň mi připadala úžasná, zastiňující trapné pořady typu Super Star. A to se jednalo o městečko s asi čtyřmi tisíci obyvateli. Nejvíce jsem si ale užíval spontánní atmosféry. Emocionální výkřiky z publika. Každé vystoupení bylo několikrát doprovázeno bouřlivým potleskem a dalšími projevy podpory. V hledišti byli přítomni zastupitelé i maminky s batolátky… Zažil jsem dvě hodiny intenzivního života a vychutnával láskyplné čisté energie…

Po celé Itálii se pohybují Afričané, kteří se živí prodejem různých blbůstek. Laciné brýle, nesmyslné hračičky, náramky, atd. U školáků, zejména našich mají jistý výdělek. Zájem o bakelitové kravinky a barevné korálky je až nepochopitelný. Není to tak dlouho, kdy evropští misionáři a kolonizátoři rozdávali africkému obyvatelstvu zrcátka, korálky a další cetky. Nyní nám to černoušci prodávají zpět jako bílým primitivům…

Jeden den patřil návštěvě většího města. Tentokrát se jelo do Parmy. Na rozdíl od Verony, Padovy, Trenta nebo Benátek, kam se jezdívá, je toto město ne příliš atraktivní. Prohlédli jsme si místní divadlo (podobné našemu Vinohradskému), vyslechli si přednášku o slavných pěvcích a hudebnících, kteří zde měli angažmá - Paganini, Verdi… Následovala prohlídka Národní galerie v omšelé budově bývalých kasáren. Zhlédli jsme obří plátna světoznámých umělců včetně Leonarda da Vinciho. Ústřední téma naprosté většiny obrazů: Utrpení, děs, hrůza, nesmírně trpící Kristus a všichni kolem jeho zmučeného těla, uřezané hlavy na podnosech, hořící peklo, krev, slzy + všudepřítomní andělíčci. Díla byla evidentně vytvořena na zakázku mocné katolické církve ku zastrašování věřících. Takové množství depresivních výjevů v jednom místě jsem nikdy neviděl. Středověk zde ukazoval svou nejtemnější energii. Před dvěma týdny jsem stál v buddhistickém chrámu na Srí Lance a pociťoval energie zcela opačné…

Kdybych já organizoval prohlídku Parmy, mířili bychom do fabriky na parmskou šunku a parmazán… Ale každý vidí svět jinak a má svaté právo tvorby svých priorit. Tomáš Lebenhart