MATALA live

Podkova žlutých skal s mnoha vyhloubenými jeskyněmi. Desítky světlých domů, olivové a granátové stromy, písečná pláž uprostřed, čisté tmavomodré moře. Uprostřed jižního pobřeží Kréty, její nejjižnější bod. Místo, ač v EU, nejvíce vzdálené Bruselu. Nejen geograficky…

Druhá polovina října, ve dne 26 - 30 stupňů, týden bez mraku. Trochu větrno. Jeden z rájů obyčejných Evropanů netoužících po luxusu. Hotýlky čisté, jednoduše, ale plně funkčně zařízené. Místní lidé upřímní, přátelští, obyčejní. Rodinná atmosféra, kam vstoupíte. V Matale někam vstoupit není žádný problém, vše je doslova na fleku. Jedna taverna, kavárna, bar vedle druhé. Mezi nimi obchůdky obsypané tričky a vším možným, co můžete zde potřebovat. Několik minimarketů s kvalitními potravinami, např. Carrefour. Do toho ještě výborná zmrzlinka. Hop a skok po schodech a jste na pláži. Ta je dostatečně rozlehlá, aby pojala stovky turistů. Ceny velmi přátelské. Za dvoulůžkový pokoj, kde jsem sám, chtějí 40 Euro i s bohatou snídaní. Za tzatziki s pečenými cuketovými květy, plněnými rýží + kůzlečí ragú 4 hodiny dušené s kořením s místním chlebem a sytě žlutými brambůrky, pečené s cibulí, lahev lehkého bílého vína s příměsí eukalyptové pryskyřice (Retsina) + voda a nějaké ta sladká tečka – 17 Euro. A k tomu nesmírně laskavá obsluha. Devadesátiletá kuchařka a majitelka si k vám na chvilku přisedne, zeptá se, odkud jste, zda jste byli spokojeni a co by mohla příště zlepšit. Kolem chodí lidé, nakukují vám do talíře, ptají se, jaké to je, vy se na ně smějete,šedesátileté děti majitelky se na všechny taky smějí…

Asi chápete, že klasický německý či anglický turista by byl poněkud vyveden z rovnováhy tou přemírou familiárnosti a bezprostřednosti. Do Mataly jezdí určitý typ lidí. Nepatří mezi ty nejbohatší, typicky mají jen palubní zavazadélko či batůžek. Já si vezl Genové klíče, trenky a pár obnošenejch triček. Ani ženy zde nepředvádějí svou garderobu a některé se ani moc nečešou. Všem tu vyhovuje krétská ležérnost a jistý problém s chronosem. To má své výhody. Když se vám stane, že se nějak zakecáte nebo zasníte a ve tři se objevíte v taverně, nikdo se nepohoršuje, neupozorňuje, že jsou tři a s úsměvem vás zvou ke stolu. Vítejte u nás, jsme připraveni, čekáme vás a máme radost, že jste přišli… Vzhledem k tomu že se v Matale můžete navečeřet třeba o půlnoci, není nikde problém. Jen snídani v hotelu je třeba stihnout do jedenácti…

Velmi zvláštním fenolem Mataly je tradiční přítomnost svobodomyslných lidí. Hnutí hippies zde pořád trochu funguje, do toho různí vlci samotáři, motorkáři, podivná zarostlá individua, potulní hudebníci… mnoho z nich tu přebývá dlouhodobě v okolních jeskyních a olivových hájích. Nikomu zde nevadí. Ráno si dojdou na snídani a kafíčko do zahrádek kaváren a tiše, balící si svůj tabáček, usmívají se na kolemjdoucí… Na velké zdi nad mořem kdysi někdo napsal velkými písmeny: LIFE IS TODAY. TOMORROW NEVER COME. Nepřehlédnutelný nápis vystihuje zdejší atmosféru. A tak můžete v uličkách potkat někoho, kdo vám bude připomínat Che Guevaru, Boba Marleyho, Johna Lennona, Hemingwaye, Ozyho Osbourna, mexického curandera Ramireze Xolotla či Rasputina. A brzy ráno můžete spatřit, pokud jste náhodou při vědomí třeba Ježíše, kráčejícího s dlouhou holí proti zdivočelým psúm…

Tento krátký popis může jistě někoho odradit od návštěvy Mataly, někoho naopak inspirovat. Ideální návštěva je od poloviny září do poloviny října, kdy zde již nepanuje úmorné vedro. Pamatujte,

že Sahara je nějakých dvě stě kilometrů přes moře. Trávím zde čas s mým bratrancem a zároveň velkým kamarádem, Davidem. Žije s rodinou v Německu a před tím žil na mnoha místech světa. Dlouho jsme se neviděli a tak si dost povídáme. Jezdí na toto místo už čtvrt století, vždy v říjnu. Máme stejnou náturu a tak mi vůbec nemusí vysvětlovat, proč si svérázné městečko zamiloval. Jezdí sem vždy sám. Také ví proč… a tak si mohou dva chlápci, co už něco pamatujou a něco zažili, vyprávět od srdce k srdci, se sklenkou retsiny, pomlaskáváme a říkáme si třeba, jak nám je, když popojíždíme v předlouhé koloně a chce se nám strašně srát, jak se může chlap cítit, když drží za ruku hnědou holku v té naší roztodivné Evropě nebo třeba jaké to je, když jste již dosáhli věku, kdy se vám občas nepostaví a jaké to je, když víte, že přijde etapa, kdy se vám občas postaví… a pak… se budem tvářit jako svatí muži. Pořád je na co se těšit…

Filozofujem i bez flašky na slunné pláži… prošla kolem nás mladá Francouzska v růžových bikinkách. Nahoře dva vypjaté trojúhelníčky, jak když jachta chytne spávnej vichr, dole jako když plachtí racek, vpředu uprostřed nemilosrdné vykrojení s malou mašličkou. Plavečky má o číslo menší, než by mít měla a my v tom vidíme poezii. Při plování ji zařízlý okraj může býti vcelku příjemný, poznamenal jsem a David moudře přikývl. Také jsme příjemně rozrušeni sledovali, jak se čas od času na pláži objeví dvojice mladých hochů od mravnostní policie – v civilu. Vyhlédnou si ženy s obnaženými prsíčky a již k ní míří, vytahují legitimace a ta husička německá platí pokutu a rychle se obléká horní díleček. V Řecku je tradičně horní díl povinný. Říkáme si, že bychom mohli takové ženy varovat, dojít k nim dříve než ti líní kluci s legitimacemi (už je známe), ale raději se nevměšujeme a sledujeme, jak dámy najednou začínají stydět a brát si své bradavky do hrstí… Taky nás napadlo, že bychom mohli vytvořit takovou Contras – policy. Chodit s nějakou zdravotní legitkou za pěknýma buchtama (ne Němkama) a vysvětlovat jim, ať odloží podprsenky, že moc stahují hrudní košíček a zamezují míznímu čištění prsních žláz. Dva muži v podzimu svých životů probírají zcela zásadní věci…

Homeopatický dovětek: Na obrázku je 90ti letá Eleny. Je to zcela typický typ Sepia. Jednou jsem si u ní dal sepii dlouho vařenou v svém inkoustu… byla úžasná. V autentickém prostředí ji vařila Sepie.

Tomáš Lebenhart, Matala