Malá doktorka

Jsou to pozoruhodné, krásné chvíle, kdy uprostřed práce v ordinaci přichází poučení, pohlazení, odměna, kterou nemůžeme převést na papírky…

Dnes byl vskutku náročný, krvavě úplňkový den… ráno jsem vyjížděl z domova v poryvech ledového větru s vírem mokrého sněhu kolem. Po týdnech vedra, sekání trávy v trenkách dost tóčo. Bouřka, kroupy, dramatická rychle táhnoucí oblaka, slunce jako reflektor občas prozáří šumavské kopečky.

V ordinaci příběhy s podobnou atmosférou v rychlém sledu. V naléhavě intenzivní snaze sypat odpovědnost za svůj neutěšený stav směrem ke mně, vykouklo v pozdním odpoledni malé sluníčko. Přichází na kontrolu maminka (silně připomínající Barbru Streisand v době své největší slávy) s pětiletou dcerkou. Trápí ji chronická rýma… Hledám další homeopatika (kde udělal soudruh Lebenhart z NDR chybu?) a baculatá tmavovlasá holčička vstupuje do proudu mých myšlenek a slov přísedící máti jasnou otázkou: „Slyšíte srdce?“ Zírám jak hraboš, kterému nad hlavou přejel vynález bratranců Veverkových. „Myslím tím vaším poslouchátkem“, ukazuje na můj stůj. „Aha“, probral jsem se. „No jasně, že slyším, to si piš“. Dívají se na mě velké černé oči. „Můžu to taky slyšet?“ „Jistě! Chceš slyšet svoje nebo moje srdce?“ „Vaše“, povídá bez zaváhání. Vstávám ze svého doktorského křesla a sedám si k ní, malé pacientce (oh, pardon, klientce) a opatrně jí zasouvám plastové olivky do oušek, jež tak chtějí slyšet. Vyhrnuji si triko k bradě a pevně přikládám kulatou membránku na svou lehce chlupatou hruď. Maminka něco povídá, ale my jsme v tu chvíli jen spolu, propojení gumovými hadičkami fonendoskopu (oh, pardon, poslouchátka). Scénka jak ze cvokhausu. Malá soustředěně poslouchá a mě hladí hezká energie – že by překřídleno? „Tak co, slyšelas?“. Přikyvuje a září nadšením. „Slyšela jsem vaše srdce.“ Do prdele, to jsou grády… to není každý den… Ukazuje mi malé růžové srdíčko, které celou dobu měla v ruce (srdce v ruce). Dávám jí omalovánky a malé obrázky, které mi přihazujou pokladní v Albertu k proviantu. Takové barevné kravinky… Přebírá je s vděkem. Vidím, že jí jde o to, že jí něco dávám, neřeší co…

Píšu na papír homeopatické koule a holčina (skoro stejná, jako z článku Apulie - jak kráčí přes ulici a pokřikuje na frajera ve sporťáku ciao, ciao, ciao!...), se rozhodla mě drtit dál: „Jak vypadají bacily?“ „No, éé…“, vypadám asi dost oduševněle… polní myš v akci. „Jsou dost malý…“ Dítě, které navštěvuje mateřskou školku, se dál ptá: „Potřebovala bych na to mikroskop?“ „Jistě!“, to je úleva… „Určitě. V mikroskopu jsou vidět.“ „JAK vypadají?“ S klidnou koncentrací šachového velmistra se domáhá odpovědi. „Jsou to takový všelijaký tečky, jako třeba mák“, blekotám a snažím se rozpomenout na ty tvary, které jsem kdysi na univerzitě studoval… „A pohybujou se“, dodávám už s kapku větším sebevědomím. Drama nekončí. Ani náhodou. „JAK se ze mě dostanou ven?“ Tvářím se asi jako hraboš, kterému nad norou přehučel RegioJet. Jdi do toho naplno, chlape. Konečně se někdo CHCE uzdravit. „Tak, hele, občas si je ve své hlavě představ. A když vydechneš, tak si představ, že z tebe nosem lítají ven!“ Kouká na mě, je vážná, zatím co maminka se ji snaží neustále umravňovat (ty máš ale otázky, poděkuj, mluv nahlas…). Malá je v klidu, má mámu ráda… Učím se odpouštění v přímém přenosu.

„Jsou všechny bacily zlí?“ Ještě nejsem za vodou. „Ne, zdaleka, ne…“, připouštím. Ta největší pecka přichází zákonitě a tvrdě. Mě, mamince i Ilonce (oh, pardon, paní asistentce) padá čelist… Jsme už

v recepci. „A JAK to mám udělat, aby vylítly jen ty zlí?“ Tak, to je zásadní otázka, jež vysoko a hluboko přesahuje ambice tzv. vědecké medicíny, že…

Poradil jsem jí v tom smyslu, že přikáže, aby ti zlí vypadli a ti hodní zůstali… Co byste poradili vy? Na odchodu mi věcně oznámila, že bude doktorkou. Tak to bylo malé sluníčko, které kouklo do mé ordinace v tom dnešním nečase…

Tomáš Lebenhart (con la lacrima)