Když chlapi pláčou…

Přišel ke mně dnes dopoledne. Vysoký ramenatý, do hněda opálený, klenuté inteligentní čelo, oči jak ranní nebe. Bydlí na samotě se svou ženou a dcerou. Klidný, poněkud ostýchavý, pevný stisk ruky. Připomínal mi Kevina Kostnera v době, kdy tančil s vlky…

Sedl si do ratanového křesílka a vyprávěl mi tento příběh. Před založením rodiny, on i jeho družka kráčely duchovní stezkou. Před založením rodiny, byli již docela vědomí. Vzdali se mouky, sladkostí a masa. Meditovali, cvičili jógu a snažili se o pokoru a přirozenost. Žena porodila doma zdravou holčičku. Nevybrali jí jméno z kalendáře. Vymysleli jej po indiánském způsobu. Nemohu ho zde uvádět, abych skryl jejich identitu. Odmítli zdravotní péči včetně očkování. Před 15 lety. Dětská lékařka povolala sociální pracovnice. Rodiče se s nimi na ničem nedohodli, nechápali tu agresi a snažili se usměvavé miminko uchránit před vetřelci. Pracovnice povolaly policii. Policisté konali… Otec kladl odpor (poprvé v životě použil své svaly), bránil své dítě. Po několikahodinové dramatické situaci, (která byla bezohledně medializována) holčičku doslova vyrvali z jeho náruče. Odvezli ji do Kojeneckého Ústavu.

Muž mluvil klidným tichým hlasem. V této fázi příběhu se tiše rozplakal, aniž se přestal dívat do mých očí. Podal jsem mu papírové kapesníčky – a pak je podal on mně. Po chvíli pokračoval. „Po měsíci se nám podařilo naše dítě zachránit a bylo nám vydáno. Museli jsme udělat několik ústupků včetně toho, že jsme akceptovali jméno, které dívce dali v kojeňáku“.

„Nejhorší je, ale to, že jsme se stali terčem posměchu a opovržení lidí z okolí. Dceři je patnáct let. Nikdy nepotřebovala lékaře, je to osobnost, citlivá, soucitná. Ve škole se jí smějí… to ani nemohu opakovat…“ Smutně jsme na sebe hleděli. Nevěděl jsem co říci. Dlouho se mi nestalo, že jsem mlčel a nevěděl, co říct. „Nejsem si jistý, že jsem udělal dobře“, uzavřel své vyprávění muž.

Vzchopil jsem se. „Vše jste udělal dobře! Nejlépe, jak jste mohl. Denně si to uvědomujte. Nezajímejte se o názory jiných lidí. Nesahají vám po kolena.“ Opět se neubránil dojetí. Pak dlouhý stisk rukou. V recepci ještě jakoby nechtěně dodal. „A já dokonce kvůli lidem i jím… víte, já necítím potřebu jíst…“ Užasnul jsem. „Tak nejezte! Vždyť už je známo, že mnoho lidí přestalo jíst a je jim dobře“. „Vážně? Víte, já nemám internet ani televizi, žijeme v ústraní…“

Tomáš Lebenhart