Ignatia

Ignatia amara je rostlina z čeledi Longiniacae, jejíž semena hořká semena obsahují strychnin a brucin. Ponejvíce roste na Filipínách. V homeopatické medicíně patří nesporně do padesátky nejužívanějších prostředků. Její praktické použití leží zejména v oblasti akutní pomoci. Lidé, kteří ji aktuálně potřebují, je mnoho. Jedná se hlavně o ženy. Je to téměř výhradně ženský lék, podobně jako např. hadí jedy, Sepia či Pulsatilla. Jde v podstatě o stavy hysterie se vzdycháním, tetanické spazmy psychického původu včetně psychogenního astmatického záchvatu. Před lety jsem v rámci pohotovostní služby pravidelně vyjížděl k ženě, která „věděla“, že kolem 16. hodiny se bude dusit. A tak téměř pravidelně volala na dispečink záchranné služby, že „se bude dusit“, abychom přijeli s injekcí. Služba začínala v 15:30. Když se na podzim „posunul“ čas, samozřejmě to respektovala a volala opět po půl čtvrté… A na jaře zase tak.
Dalším typickým příkladem jsou tetanické křeče rukou při zrychleném a prohloubeném dýchání. Stav vypadá opravdu dramaticky. V urgentní medicíně to vyřeší velmi rychle injekce Apaurinu (diazepam), v homeopatii Ignatia 15 nebo 30. Někdy stačí rázné, autoritativní slovo. Dalšími příznaky jsou tzv. globus hystericus, což se běžně nazývá „knedlíkem“ v krku. Jde o křeč hltanu. Křeč o něco níže, v jícnu, bývá těmito lidmi pociťovaná jako tlak na hrudi či sevření. Homeopatické knihy popisují jedinečný pocit kulovitého těleasa, kdekoliv. Tedy onen globus hy… Nutno odlišit od příznaků angíny pektoris (koronární původ). Právě tak se může hystericky sevřít žaludek (kámen v žaludku) nebo i žlučník. Homeopat zde musí rozlišit obtíže Nux Vomica (hlavně muži a naštvanost), přehánění alkoholu, kávy, nikotinu, práce… může být silná zácpa – ten chlápek je doslova nasraný, nebo i bolestivé hemeroidy, křeče nohou. Další lék křečí je Cuprum. To je lék právě křečí na všech úrovních. Cuprum je měď. Ta je hodně zastoupena v Nuxu.

Nabízí se jistá podobnost s jiným homeopatikem Moschus. Myslím, že nepatří do běžného homeopatického repertoáru. Je však dobré o něm vědět. Vyřeší velmi podobné stavy HY (jak již asi víme, v naší felčarské hantýrce – hysterie). Příznačné jsou kolapsové stavy z pohoršení. Omdlévající dámy či geyové – „To je strašné, tak vulgární člověk…“ a už jdou k zemi. Nebo: „Ta kapela dělá takový rámus! Kdyby raději pořádně hráli…“ Také se jedná často o lidi, kteří „nemohou vidět“ krev či „nesnášejí“ pohřby, které prožívají naplno.

Do této kategorie patří i sexuální podtext, sklon k chorobné lhavosti, rozmazlená umíněnost, zhýčkanost a vrtošivost. Na beton nejsem rasista (spíš opak – přitahují mě lidé jiných ras), ale musím podotknout, že se může jednat o rómský národní lék… S Cikány jsem jistý čas žil, znám dobře jejich mentalitu, takže můj postřeh je ryze konstituční a podložený dlouhodobým a živým pozorováním.

Odlišit stav Ignatia a Moschus může být i pro otřelého homeopata oříškem. Zvláště, když pacientku nezná hlouběji. Přiznám se bez vytáček, že si skoro nikdy nejsem jistý. Prostě vystřelím jeden z léků a… většinou to zabere. Takže se zde zdvihá otázka, jež neustále „visí“ ve vzduchu: Co vlastně pomůže? Ty kuličky nebo vědomí obou zúčastněných. Toť skoro hodno Shakespeara…

Zpět k Ignatii. (Čteme ignácia). Na rozdíl od Moschusu (mošus) vidíme drama, neklid, křečovitost i znaky nepřátelství. Moschus se prostě skládá, poroučí se – a zachraňte si mě, postarejte se! Ignatia

se může chovat k lékaři agresivně. Vynucuje. Někdy se i pere. Spíše se brání vyšetření. Lékař často nechápe, co vlastně chce. Myslím, že soužití s osobou Ignatia amara, není procházkou růžovou zahrádkou. (Pokud není homeopat a nepodává jí kuličky Ignatie.) Takovéto aktuální stavy jsou jakousi druhou fází tiché, méně nápadné fáze, kdy žena bojuje o emocionální pozornost muže podvědomou snahou vyvolat soucit. Když tato zbraň selhává (což se Ignatii stává celkem pravidelně a přirozeně), zařadí dvojku a začne hysterčit. Základní stav je tedy o věčném stěžování si, zatímco akutní stav možno zažít, jdou-li systematické stížnosti na cokoliv, do prázdna. Pokud jdou do černého, je otázkou času, kdy její muž či partner začne obíhat doktory… Ale to je jiná kapitola.

Do akutního stavu Ignatia se může dostat v podstatě kdokoliv (nejčastěji typy Pulsatilla a Natrium muriaticum). A tak může toto homeopatikum v danou chvíli a situaci pomoci. Pokud rozpoznáme konstituci, můžeme těmto situacím předcházet. U osobnosti Ignatia se v unikátní a prazvláštní kombinaci propojuje hluboký, trvalý smutek (G mol), hysterie a spasticky (křečovitosti) v duševní i tělesné rovině. Kdo nezažil, těžko si představí.

A nakonec živý případ z listopadu tohoto požehnaného roku. A neodpustím si podání z humorného nadhledu, který mě zhusta ochraňuje před dravými vlnami energie.

Do čekárny přichází někdo, o němž vím přes dvoje dveře… Mladá žena, bledá, štíhlá, ztrhané rysy, dramatický pohled modrých očí. Pociťuji situaci modelky, která pět minut před vstupem na molo zjistí, že krvácí. Nebo jí nějaký šprýmař strašně rozcuchá. Není objednána, přichází akutně (již mne takto několikrát navštívila). Byl jsem v ordinaci sám, nad papíry, venku již tma. Slyším z čekárny rychlé dusání podpatků, vzdechy. Aha, Ignatia, říkám si. Žena se rychle ocitá v ordinaci a mává rozepnutým kabátem jak motýl křídly. „Máte tu strašný vedro…“ „Odložte si“, říkám automaticky. Pak mává rukou před obličejem jako Španělka vějířem: „Co to tady smrdí?“ „Pardon“, omlouvám se, „už jsem nikoho nečekal, tak jsem to tady vykouřil šalvějí.“ Tyto ženy umí perfektně předat pocit viny. Jako když lousknete prsty. Už vím, co dělat. Je třeba zachovat autoritu a energetickou převahu. V zájmu obou…

„Dusím se“, sípe a odhazuje kabát na vedlejší křesílko jak toreador svoje bollero. „V klidu. Nedusíte. To zvládnem.“ Otevírám okna. Její zrak padl na plyšového vydrýska na podlaze. Šelmička jí drze čuměla přímo do obličeje. Dramaticky si dala dlaň na hruď (globus hy.): „Doufám, že to není živý.“ Fakt si nebyla jistá, tak byla rozvibrovaná. Projevovala neuvěřitelnou (a charakteristickou) schopnost bleskově postihnout „nedostatky“ a vyčítat. A to považme, že si přišla pro pomoc.

Nervózně vstala a rázně si svlékla béžový svetřík. Elektřina jemně zapraskala a její melírované blond vlasy se naježily. Zoufale na mne pohlédla a silně v ten moment připomínala nasraného dikobraza. Můj zrak pro změnu padl na její nohy. Elegantní, křehká žena a taková bagančata! Jak tak pořád pokukuju po lidech, vrtá mi hlavou zajímavý zvyk mnoha žen u nás: Nosit v zimě černé, masivní kozačky. Jinak vcelku vkusně oháknuty, brouzdají ulicemi jak příslušnice ruské pěchoty či pruské kavalérie. Když jsem v devadesátých letech navštívil Ameriku, dost mě vzaly Černošky na Manhattanu. Byla skoro stovka Fahrnhaita (kolem naší třicítky) a ony, v černých minisukních a různých trikotech, měly na nohou vojenské kanady. Taky byly často dost tlusté, což všem svobodně vydávaly na odiv. Asi těmhle věcem nerozumím (což mě nechává úplně klidným).

Potlačil jsem chuť optat se, zda ke mně nepřijela na koni, a trpělivě ji vyslechl a vyšetřil pulsy a dýchání. Předal mentální poselství: Život je radost, vše je v pořádku. Nakonec jsem jí nasypal do úst

Ingnatia 30 a žena posléze v pokoji odcházela. Od té doby o ní nevím, což pokládám za dobré znamení. Pro oba.

MUDr. Tomáš Lebenhart