Bon jour, Buon giorno!

O polední pauze, notoricky vyrážím do City na oběd a turistickou obhlídku Klatovského centra s krátkými a údernými výpady do několika obchodů… Jsem totiž konzervativní typ a denně kolem poledne obědvám. A nakupuju ryze chlapským způsobem – vím, co chci, vlítnu do krámu, koupím to a vypadnu. Přiznám se, že jsem měl kapku rozvernější náladu (to létě mívám). Přesouvám se od náměstí k Vlaštovce na středomořské papu. Přede mnou jde žena s asi čtyřletou holčičkou, obě letní šatečky a rovněž dobrou náladu. Jak je tak míjím, slyším, jak si povídají. „Mami. Řekni mi něco francouzsky…“ „Já ti ale francouzsky nic říct nemůžu. To musíš počkat, až k nám přijede teta…“ „Ale já chci, abys mi ty řekla něco francouzsky. Maa-mii.“ „Ale já francouzsky opravdu neumim, nevymýšlej si.“
To je ale zajímavý rozhovor, říkám si. Po nějakých dvaceti metrech jsem se v náhlém rozmaru otočil, naznačil galantní mušketýrské gesto s pomyslným kloboukem v prstech a zvolal: „BON JOUR, MADAM!“ Usmál jsem se na dítě, jak jsem nejlépe uměl a pokračoval jsem v pochodu. Jak málo stačí k radosti… Holčina má, co chtěla a matinka též, byla evidentně potěšena, což dala najevo radostným povídáním… určeným hlavně mě, jelikož mluvila dostatečně silným hlasem do mých zad. „To byl ale hodnej pán…“, atd. Ostatně i moje kavalírská poklona nebyla směřována pouze k malé dámě…

Ve Vlaštovce padlo pár italských slov, majitelé se vrátili ze Sicílie… Jídlo samo excelentní. Při odchodu jsme dali s panem kuchařem hlavy k sobě a tichým hlasem jsme si potvrdili: „Gastro-orgazmus…“ Zpět na rynku jsme se srazili s kámou ze Sušice, zlatým klukem, vždy si radostně hledíme do očí a živě diskutujem a chválíme to či ono a jeden druhýho… 28. května máme oba narozky, Blíženci, jak vystřelený z praku, akorát, že on o víc než dvacet let po mně. To je fuk, máme stejný elán a nejhlubší pocity. Mluvíme o cestování, o létě a dovolené… Byl v Krumlově, ve Varech… na jižní Moravě… tak, stojíce na rohu, povykujeme na sebe a vyjmenováváme dobrý hospody v těch nádherných místech, ty pokrmy, památky, obchůdky. „Chystáš se k moři?“, ptám se. „Jasně. Do Toskánska. Budeme jezdit, dobře jíst, těšim se.“ Tak si povídáme o Itálii, o Toskánsku, o Apulii, o Kalábrii… Učí se teď italsky, už trochu kapíruje a mluví… tak hned oba vykřikujem italský slova a čím méně jazyk ovládáme, tím víc křičíme a na tom rohu ulic rozkládáme rukama, až se lidi otáčejí… „Allora – Boun viaggio!“, volám a rozbíháme se každý svým směrem.

Než jsem zmizel v kavárně, vidím pána v kovbojském klobouku na elektrickém vozíku, ti jeho tři psíci, dva z nich krysaříci, mu sedí každý na jednom rameni, pudlík na klíně a všichni zuřivě štěkají na cizího pejska na chodníku… Mimochodem, slyšel jsem, že ti pražští krysaříci mohou být dost nebezpeční - zejména, když vám skočí do ucha… Vybavil jsem si okamžitě jednu příhodu, kterou mi na Železné Rudě vyprávěl bývalý pohraničník. Někdy v sedmdesátých letech přijel na inspekci nějaký generál. Byla tam rota strážců pevné hráze socializmu, dva kilometry od Západního Německa. Všichni byli nastoupení na buzerplace a chvěli se hrůzou, jak major Terazky… Místní posádka pěstovala holuby a ti byli zcela ochočeni a zobali důstojníkům z ruky. V danou chvíli se to však dost nevyplatilo. Když velitel, vypjatý jak luk, podával generálovi hlášení, snesli se mu na ramena dva holubi a usedli na jeho výložky. Začal zuřivě rameny škubat, salutuje přitom předpisově pravicí, aby je zaplašil, ale oni jen třepetali křídli a nechtěli odletět. Generál vytřeštil oči a začal řvát: „Co tady šaškujete, soudruhu veliteli!!? Nevíte, že jste na hranici s nepřítelem?!“ Vrchol všeho bylo, když se z letního nebe snesl další holub a usedl zuřícímu generálovi na placatou čepici a posral ho. Zkrátka, scéna, kterou by jistě záviděl i pan Škvorecký…

Tak to byla zase výživná pauza… po cestě do ordinace jsem se usmíval. Psychiatři takový stav mysli označují jako nepřiměřeně dobrá nálada a mají tendenci to léčit. Já ovšem nehodlám míti náladu přiměřeně blbou.

Tomáš Lebenhart