Blues

Je neděle a mám dost času… jak zpíval Jiří Suchý. Jeden z vzácných dní, kdy nemám žádnou povinnost, žádný úkol, byla tu před chvílí malá Eliška s angínou, rodiče jí přivezli, mám je moc rád, napsal jsem homeopatika, vím, že za pár dní vystartuje do školy… Svítí sluníčko, navzdory kalendáři, (je polovina ledna) kočky se vyhřívají na lavičce, mhouří žluté oči, Jakub píše zážitky z včerejšího čundru na Šumavě…
Pár rozečtených knih leží na parapetu, jsem líný kolem nich jen projít. To samé platí o vysavači. Taky by se slušelo vydrbat koupelnu, zamést schody, ten dřez se taky zrovna stříbřitě neblýská a tak různě… taky přede mnou leží docela závažné osobní rozhodnutí…, je třeba napsat pár věcí, naplánovat několik schůzek s novináři, poladit plán přednášek… a já kolem toho chodím, nedělám nic, čas příjemně plyne a já se houpavě vznáším v energii typu „maňana…“, Karibik, klídek, reggae, kouřík... Ono to nějak bude… Je v tom ale dnes i trochu toho blues… někde hluboko leží starý splín a smutek. Udělal jsem vše OK? Určitě ne… A co je vůbec OK? Ví to někdo? Můj pracovní diář leží v bezpečné vzdálenosti, abych se zbytečně nevylekal, kdybych ho náhodou otevřel… Auto zoufale potřebuje umýt, vyluxovat… oh, stačí, že je v něm nějaká nafta…

Připadám si jako malý červený kohoutek, jako ve starém americkém blues… (Little red rooster.) Pomalu chodím svou zahradou, čechrám si pestré peří a je mi zatěžko i klofnout nějakou slepičku. I teď, když to píšu, dávám si pauzy, nejsem si jistý, zda to vůbec dopíšu a o čem to bude… jak někdo, kdo má jen kytaru a brnká si, a neví, co bude zítra… „Hej, tuláku. Kam jedeš? Na New York, nebo na Nashville?“ „Nevýým. Stačí mi, když ty prašce bouchaj…“

Vybavuji si jiné nedělní dopoledne. Probudil jsem se na sklonku minulého požehnaného léta ve vypůjčené garsonce na pankráckém sídlišti. Nerozhodně se převaluji na lůžku, pak pomalu vstávám a odhrnuji žaluzie. Vítá mě slunce, které nemilosrdně osvěcuje a prohřívá upatlanou scenérii pražského sídliště, probouzejícího se do prázdninové neděle. Většina lidí je mimo Prahu, parkoviště je nezvykle prořídlé. Pozoruji mladíka, postávajícího na trávníku, který znuděně esemeskuje… v druhé ruce dlouhé navíjecí vodítko a na jeho konci nahrbený hnědý pejsek. Padají z něho do travičky hovínka… Prohlížím si prázdný atletický stadion Děkanka, kde jsem v sedmdesátých letech pilně trénoval sprinty. Byl jsem zatraceně rychlý a nevěděl co s přebytečnou energií… Otevírám dokořán okno a přemýšlím, co budu dělat. Pozdě v noci jsem se vrátil z hospody, kde jsem spláchl hektický sobotní den, mnoha setkání. Poslední akce mého pražského víkendu je dnešní pracovní oběd… teď je ale devět hodin ráno… Zapomněl jsem si vzít rozečtenou knížku a tak jsem zaskočen časem a prostorem… a sám sebou. Půjdu snad do zoo? Při představě cestování metrem a autobusem do Tróje, s těmi všemi přestupy a čekáním ve vyasfaltovaných zastávkách mezi přischlými žvýkačkami, plivanci a vajgly, v tom betonovém parnu, se rychle s romantickou představou goril, tygrů a exotického ptactva loučím… Nejsou ty gorily na tom vlastně o dost hůře…? Zastesklo se mi po Šumavě.

Jak tak bez jiskry v srdci zírám vstříc nedělnímu dopoledni, uvědomuji si, že ke mně doléhají pravidelné zvuky, oživující ponurou náladu pankráckého sídliště. Zprvu jsem si, myslel, že pláče dítě… brzy mi však došlo, že poslouchám ženské vdechy. Postupně gradovala výška i intenzita a zkracovaly se intervaly… Malé exkurze do nebe. Vyklonil jsem se po pás z okna a zkoumal prostor pod sebou. O dvě patra níže bylo též okno dokořán. Blesklo mi hlavou, že je to patrně jedna z nemnoha činností, kterou lze v malátném počátku letní neděle konati. Na Sicílii, v Paříži, Madridu, na Pankráci, v kterékoliv podobné králíkárně. Neznámá žena začala sténat a pauzy už skoro nebyly… Jak asi vypadá, v jaké je poloze…? Nemá něco na plotně…? Mužský hlas jsem za celou dobu nezaslechl. Ani si neodkašlal. Neříkej mi, holka, že jsi sama doma – jako já. Kdybych psal romány, jako třeba Michal Viewegh, nebo někdo takový, už byste si asi přečetli, jak svazuju tři prostěradla, jeden konec pevně přivazuju k topení, (visí na tom život), že tam ta paní není sama, jak tam je sama, jak tam je s jinou paní, jak tam běží prostě jen televize, jak ten puberťák, místo, aby uklidil hovínka, volá policajty… a tak dále, nabízí se spousta variant… psát romány by bylo tak snadné… držet se reality a poctivě jít do živé tkáně svého Bytí, už ne tolik. Opatrně jsem přivřel okenici a odešel do sprchy. V garsonce na to potřebujete tak sedm, osm slepičích kroků…

A tak se poflakuju bez akce, stávkuju. V hlavě mi zní staré blues. Kdo mi pochválí moje barevná peříčka? Kdo bude mít se mnou soucit? Kdo mě polituje? Pořád poslouchám ty stesky, prožívám s vámi vaše drámy, nastavuji hruď, poplačte si, jsem tu pro vás… Kde je hrudník ale pro mou ustaranou hlavu? Kdysi, dávno jsem utrousil verš, který byl možná i pravdivý… „Smysl mé existence, je ukryt v podprsence“. Je to snad i dnes pravda? Kde je pravda? Kdo jsem? Kdo mě spasí? Kdo řekne: „Pojď ke mně a zapomeň na všechno…?“ Nikdo nikoho nespasí… a to je dobře.

Vážení, neberte toho kohoutka až tak vážně. Malý červený kohoutek, lenivej ráno pořádně zakokrhat, může rozpoutat obrovský požár, když si nedáváte bacha… Tak si na mě dávejte pozor. Nejsem na dranc, je to jen blues… třeba vám jen brnkám na city... kdo to ví?

PS: Rodiče Elišky mi přinesly (proč jenom) domácí vajíčka a taky lahev červeného. To byla inspirace pro mé blues o kohoutkovi… Drama tohoto blues může být i v tom, že takovej malej kohoutek, co se rád naparuje, a je moc línej, může skončit taky na víně…

Tomáš Lebenhart