Apko ano

Jedu po čase vlakem. A oceňuji výhody přesunu z Klatov do Prahy. Parkování je v metropoli čím dál tím větší horor a tak nějak i D5 a pražský okruh. Navíc si mohu za jízdy číst či schrupnout – což za volantem těžko. A to ne ani v koleně. Navíc se v kupé může lecos zajímavého vyslechnout, případně i prožít…

V Hořovicích přistoupila rodina. Mladí manželé s a si dvouletou dcerkou. Praví výletníci. Táta ve funkčním oblečení i postroji. Odložil složitou krosnu se sedátkem pro děcko s množstvím popruhů a kapes. On sám byl ještě okšírovaný brašničkami, samé kapsy a kapsičky dokonce mu vpředu visela jakási růžová zástěrka. Vysoký, narezlý vlas i vous. Tichý, přitakávající. Celá rodinka modrooká.

Máti, jasný intelektuálský typ se silnými brýlemi, vyzáblá, rovněž funkčně oděná s dítětem na klíně. Na rozdíl od funkčního manžela celkem nefunkční. Zato neustále mluvící a něco vysvětlující. Běžný myšlenkový chaos, kdy se bez přestávky proplétají útržky nedávné i vzdálené minulosti, legrační vhledy do bezprostřední i vzdálené budoucnosti, nahodilé názory i pokyny manželovi. Zdálo se, že její mysl je přímo napojená na reprák. To vše s nejapnou intenzitou vykládala holčičce na klíně. Takže měla amplión půl metru od hlavy. Do toho v nepravidelných, leč děsivě častých intervalech dítě neuroticky pusinkovala. Někdy to odneslo oko, jindy nos či ouško. Připomínala tak se svým ostrým nosem kdákající a klovající slepici.

„Teď nám tatínek dá jablíčko. Budeme papat jablíčko.“ Klov mezi pusinku a nos. Malá v tom již uměla chodit a byla zcela v klidu, jakoby funkčně filtrovala jen to, co by mohlo být pro ní (ale možná i z obecného hlediska) důležité – takže prakticky na nic nereagovala.

„Tatínku, dej nám to velký zelený z lídlu.“ Tatínek s energií „jsem vždy po ruce“ vstal a začal šátrat v krosně. „A budeme papat jabko.“ Klov! Musela si popostrčit brýle zpět ke kořeni nosu ala Theresa May. „Tatínek hledá jabko“, cítila nutkavou povinnost komentovat nekonečné okamžiky systematického prohmatávání kapes multifunkčního rance. Tu dítko promluvilo: „Apko ne.“ Tatínek zaváhal a na chvíli s úlevou přestal hledat zelené jablko. Kdo však neustále mluví, není zařízen na příjem. „To nám to trvá, už máme hlad.“ Bledý vousáč začal znovu lovit v plátěných hlubinách. Konečně se na scéně objevilo voskově lesklé, zelenožluté jablíčko, jak z reklamy.

„Jabko oloupeme a rozkrájíme. Slupečku papat nebudeme. Slupečka je jedovatá“, vygradovala postup maminka s úsměvem vítězky matematické olympiády. Úplně zapomněla políbit své oblíbené dítě. Tatínek se zatvářil mrzutě. „Vzali jsme nůž?“, zeptal se nejistě. Pochopil jsem, že se v této rodině používá výlučně množné číslo. „Ják nevzali??“, šlachovitá paní si to prostě nepřipouštěla. „Ale vzali. Vždycky berem nůž. Ten kapesní, skládací přece. Ten švýcarák. Hledej!“ Otec se opět rozšmátral. Vlak bral zatáčku a tak balancoval s rukama nad hlavou s mírně vyceněnými zuby z toho soustředění. Nahmatat zavřený švýcaráček v naditém zavazadle nebylo jednoduché. Mezi tím – mlask, mlask, dvojitý zásah do obličeje. „Nemáme“, oznámil po chvíli táta a zatvářil se jako Vincent van Gogh před uříznutím ucha. Jenže navíc evidentně neměl čím. Manželka dramaticky kroutila hlavou. „To snad není pravda, to se nám jen zdá, viď?“ Klov do otevřeného oka.

„Apko ano“, pravilo dítě…

Tomáš Lebnehart