Ambrozie

Tak zase (pro změnuJ) referátek od stolu… U stolu jsou přítomna potenciální dramata. Mnohem více než u jiného nábytku, včetně postele…
Ambrozie je slušná restaurace v centru Klatov, zejména pro toho, kdo nepohrdne masíčkem, což je čas od času i můj případ. Specializují se tam na světovou kuchyni a zvláště tradiční americkou. Mají kvalitní suroviny, příjemný interiér a vyloženě milý servis. Dnes (neděle) jsem měl něco na práci v kanclu, tak jsem si tam skočil na oběd – neboť moje závodní kantýny (Vitalka a Vlaštovka) jsou o víkendech zavřeny.

Usednu a automaticky si na stůl položím knihu, již právě čtu – Zakázané zdraví. Dost mě zaujala, takže ji sebou tahám jako kněz Bibli. Přijde ta vyloženě milá servismanka (vyloženě zdravě vypadající mladé děvče)a hned se ptá, o čem ta kniha je. „To je těžký“, kňourám, „podívejte se, jak je tlustá“ a pro jistotu zdvihám ruku s palcem a ukazováčkem poctivý dva cenťáky od sebe. Ona má v ruce taky literaturu, po které bažím zase já… Abych už to menu měl konečně v pazourech, říkám: „Je o tom, jak vzniká nemoc a jak se jednouchým a levným způsobem uzdravit.“ Děvče není povrchní a hned reaguje: „Mentálně?“ „Ne-e“, musím ji vyloženě zklamat. „Biologicky, brutálně tělesné, ale i psychicky. Mozek je taky tělo.“ „Opravdu?“, podivuje se slečna, nikoliv blondýna a vyzvídá dál: „A jak?“ Menu pořád v jejích rukou… „No, podstata je kysličník chloričitý“, začínám vyprávět (a v hlavě mi běží myšlenka: Dej sem konečně ten seznam žrádel!), „ten je naprosto netoxický, a umí zničit veškerou infekci a zvrhlý buňky, protože jede jen po kyselých molekulách. Vyloženě jim ukradne elektrony z atomů. Čistá práce. Zbude jen voda sůl – naše tělesná podstata.“ Dívá se na mě, nevím, jestli ví, čím se živým… a pak řekne: „Tu si přečtu.“ Trochu pochybuju, protože si nemohu nevšimnout, jak při tom malinko sevře volnou ruku, ale dávám Info: „Máme jí tu v Šiwě, když tak…“. Konečně položí na stůl, vedle toho zázračnýho Andease to jejich hustý meníčko – mimochodem v kvalitnější vazbě než je má Bible…

Když se obsluha po chvíli vrátí, podivuji se pro změnu já: „Koukám, že máte Mahi mahi. To dost čumim (čtu jí při tom z tváře: To vidím, pane). Tu jsem mimo Ameriku nikdy nikde neviděl…“ Nejoblíbenější ryba v Pacifiku. Je to havajský název. Dravá mořská ryba. Přešlápla. „Víte, my jí vlastně nemáme“ a usmála se do stropu. „To ste mě vyloženě zklamala, kde jí ale berete?“ „Z Makra, zmrzlou.“ „Aha, to sem vyloženě zaspal dobu, že…“ (Z její tvářičky čtu: To, ano, pane). Tak jsem si dal marylandský kuřátko a než přiletělo, začetl jsem se do Kalckera…

Na straně 88-89 a dál se dočítám, jak nám Rockefelleři a podobní týpci vyloženě ukradli zdraví a přirozenou léčbu, ale chuť mi to nezkazilo… Udělám všechno pro to, aby se o tom aspoň co nejvíce smutných lidí dozvědělo.

Hezký zbytek neděle (a života), Tomáš Lebenhart