22.10.

V kalendáři je 22. říjen. Končí můj krétský týden… Po snídani jsem se odebral na autobusovou zastávku v Matale, na jihu ostrova. Asi s půlhodinovým zpožděním přijel autobus. Jeho řidič, typický Řek, asi 55letý, asi 120 kilo, velká rozježená šedivá hlava a stejně takový plnovous. Ruce jak lopaty, na rovněž hustě šedivě porostlé hrudi zlatý kříž. Byl v klidu a mluvil mohutným basem. (ne busem). Kaliméra, zdravil každý baťůžkář a kupoval lístky do Heraklionu, největšího krétského města na severu. Bylo, jako každý den bezmračné blankytné nebe a už to začalo přepékat. A tak jsme se rozjeli napříč skalntými horami a olivovými háji v jejich úpatí, zvysoka hledíce na sytě modré moře. Z rádia jsme s panem řidičem poslouchali nějakou pravoslavnou bohoslužbu – byla neděle.

Po necelé hodině jsme zastavili ve vesničce a řidič se vyvalil ven. Nechal běžet motor a otevřené dveře. Sedl si v kavárničce k venkovnímu stolku a vychutnal si dopolední kafíčko, pokecal s kamarády a jelo se dál. Klid, pohoda… z rádia fidlal řecký folklór, s chronosem (řecké slovo) si nikdo hlavu nelámal. Měl jsem skoro celý den na přesun na heraklionské letiště, takže jsem si atmosféru spíše užíval.

V Heraklionu (řecky Iraklio) panovala letní uvolněná atmosféra. Bylo poledne a v centru seděly stovky lidí venku před tavernami a kavárnami a užívalo si krétské gastronomie (gaster řecky žaludek). Slunce (Helios) tvrdě pražilo, fontány osvěžovaly vzduch (airos) a děti si měly kde hrát… Pořád jsem si musel říkat – je 22. říjen… Bavil jsem se s mladým místním klukem, říkal, že takhle to mají minimálně do konce listopadu. Pak se trochu ochladí a trochu prší. Poobědval jsem grilovaný sýr haloumi (vrzy, vrzy mezi zuby), se salátem, olivovým olejem a místním chlebem. K tomu trochu retsiny a lemonadu – citronovou řeckou limču z lahvičky. Je třeba ale při objednávání křičet No Fanta, parakaló! A pro jistotu u toho ještě mávat rukama… Myslím, že v Řecku umí limonády nejlépe. Vzpomněl jsem si na jednoho svého klienta jménem Janis Samaras. Žije u nás, éterický chlapík s dlouhými černými vlasy, váží asi 45 kilo a má čtyři dcery. A taky má Kofolu. Je 100% majitelem Kofoly. A to je dobře… Její kvalita se tak dostala skoro na svou originální úroveň.

Prohlížel jsem si lidi, proudící kolem a četl si řecké nápisy. Trochu jsem si osvěžoval algebru, jež azbuce se mírně podobá. Mnohá slova mi připadala tak známá… Pociťoval jsem základy naší evropské civilizace. Poslouchal jsem útržky hovorů. Termos, termos, slýchal jsem - horko. Často bylo slyšet hlasité Ellás (ahoj) nebo Yamas – na zdraví. Pak kafíčko, na trhu pár triček, olivy, nějaké suvenýrky a pomalu na letiště. Protože jsem měl času habaděj, zvolil jsem městský autobus. Jak jsem byl tak zblblý (chaos oligofrenos kritikos), řekl jsem řidiči airoflot, místo airport. Jako by mne cosi legračního varovalo… A tak jsem se ocitnul v tom vzdušném přístavu – dobré dvě hodinky před odletem.

U odbavení jsem byl přímým svědkem neuvěřitelné scénky (dramatos tragikomikos kolos). Asi padesátiletí manželé, opálení, dobře vypadající, spokojení Češi, mluvící jenom česky, prdli svou bagáž na váhu. Ta ukázala 13 kilo nad společný limit. Nerozuměli, co jim úřednice anglicky říká. Stál jsem ve frontě za nimi, tak jsem jim to přeložil. „Máte 13 kilo navíc a musíte jít támhle do tý kanceláře a zaplatit poplatek (řecky taxis) 5O Euro. Jinak neodletíte.“ Paní se zděsila (zatímco pán se nervózně usmíval). „To není možný“, řekla. „Na Ruzyni jsme se do tý váhy vešli! Co to tu maj za blbý váhy.“ „Asi jste si něco tady koupili, ne?“, namítl jsem s trapným pocitem. Paní: „No jo, ahá…“. Pán oči v sloup.

Lekce z pokory dostavila se do hodiny. Měl jsem gate 3 (mimochodem v řečtině Exodos – povědomé, že?). Odlet 16:35. Byl jsem v klidu… času moře, vše je OK. Poslouchal jsem hudbu, čuměl po ženskejch, skočil do duty free, na toiletu (tam nápisy v řečtině, bez panáčků – dal jsem jen bacha, abych nevletěl na GYNEKOS). Normální letištní rutina… Nadešel boarding time. Stoupl jsem si do obrovské zatočené fronty a pomalu postupoval. Přišlo mi trochu divné, že všude kolem slyším polštinu, za mnou, přede mnou. Dost pokřikovali a byli nasáklí alkoholem. To je zajímavý, že do Prahy letí tolik Poláků… hmm.. a posunuji se v tom alkoholovém oblaku k letuškám. Asi po půl hodině konečně předkládám palubní lístek a letuška mi sděluje, že mám letenku do Prahy. Živě s ní souhlasím (NE – řecky ano.) Tohle letadlo ale letí do Katowic. „Jak, to? Vždyť mám gate threee!“, rozčiluju se a ukazuju pro jistotu tři prsty. „Váš let byl přesunut na gate 5“, říká s úsměvem. Kouknu na zapatlanou obrazovku u stropu: Small planet - KATOWICE. Zapatlaná a navíc se leskla v tom protislunci. A navíc malinký písmenka a navíc podobný loga letecké společnosti - já měl Smart wings. Výmluvičky, jasně…

Asi pochopíte, že přeběhnout na exodus 5 nebyl až tak velký logistický a časový problém. Jak jsem měl ty pecičky s muzikou v uších, neslyšel jsem hlášení. Trochu mě zamrazilo (Kryos)… to by byl spíš EXITUS pro mě – totéž co exodus, ale latinsky, ve zdravotnictví vžito jako označení odchodu ze života… po příletu do Katowic by to se mnou mohlo seknout. A tak jsem nakonec přece jen dolítnul na toho našeho Havla… a pak hned směr Klatowy!

Tomáš Lebenhart