Zelená a žlutá

Miluji toto období, čas Blíženců (jsem Blíženec) - tedy konec května a počátek června. Blíží se léto, dny se viditelně prodlužují a příroda je nabitá energií. V této požehnané době dostává vegetace ty nejčistší a nejjasnější odstíny zelené. Za měsíc už to bude jinak. Vidím paralelu s energií uzdravení. Ve fázi, kdy se tělo uzdravuje, je neporazitelné a překypuje silou. Tolik odstínů zeleně! Celý můj dům je vnořen do záplavy zelených barev. Nemohu se té podívané nabažit. Je to léčivé, ta podívaná mě nabíjí a konejší. Máme okna všemi směry… všemi směry zelená. Lesy, pole, louky… Nedávno jsem přilétal ze Srí Lanky, a tak po dlouhých hodinách nad modravým oceánem a nekonečnými pouštěmi Arábie a Perzie, jsem konečně spatřil v kulatém okénku ty milé zelené flíčky s řepkovými prasátky svítící žluté… Jak radostné, přilétati do toho času. O mnoho radostnější než koncem listopadu - vstříc mrazivému větru a šedé břečce nadcházející zimy.
A tak při vaření, mezi pobíháním kolem sporáku a rozhazování koření po pánvičkách, se sklenkou aperitivu, jukám velkým oknem do té nádhery, která začíná už 5 centimetrů od domu. Zírám na ten natur-teátr, na to letní kino a mám první řadu a navíc lóži. Pozoruji černé kosy, jak poskakují v brčálu trávníku a čile z něj cosi vyzobávají. Zobáček má tu nejkrásnější žlutou, co lze si představit. A najednou ten nervózní kosáček na vteřinku strne, nahne hlavičku a podívá se na mě do okna. Koukne mi přímo do očí! A když se nehýbu, tak zase dál poskakuje a zobe. Když se pokusně zahýbám, rozběhne se nebo popolétne. Taky se tu nachomýtají další ptáčci, které ani pojmenovat neumím a nijak mě to neruší. Asi sýkory a tak…

A někdy večer, když se slunce loučí s krajinou a noří se za kopec nad Újezdcem, ještě na chvíli než řekne definitivní adios, osvítí vrcholky kopečků na protější straně. A ty jak v záři divadelního reflektoru dostanou oranžový štych a tak s Kubou přímo čumíme na tu hru světel a barev, na ty neskutečně ozářené vrcholky vystupujících z lehce potemnělých zeleno zelených strání.

Snažím se zachytit ty vzácné okamžiky, kdy se příroda nadechuje a je tak mladá… a něco z toho zázraku si přivlastnit. Je to, jako když rozechvěle vybalujeme dárek, nadšeně vdechujeme aroma předkrmu a v pátek k večeru běžíme domů… dlouhá sprcha, před námi sobota, neděle… No, co si budeme povídat.

PS: Napadá mě, proč má, do prdele, žluč a žlučník zelenožlutou barvu?! A přichází mi: Je třeba harmonizovat tu hořkost a kyselost, tu vstřebanou zlobu a nespokojenost…rozpustit vlastní jedy. A ta jarní nádhera kolem nás činí totéž na úrovni duše…

Tomáš Lebenhart, 28. května 2013