Vesnička má středisková

Další tropický den a další cyklo výlet po vsích kolem Klatov. Giro d´Klatovy. Tour de Klatovy…J) Vuelta K… Včera jsem se pohyboval směr Domažlice, dnes jsem se vydal na západ… Zaparkoval jsem ve Švihově před zdravotním střediskem, kde byl trochu stín a vysoukal bicykl z kufru. Naplánoval jsem si celkem milosrdnou trasu – Švihov – Mezihoří – Ježovy – Křenice – Biřkov – Vřeskovice – Lhovice – Švihov. Přes kopečky, mezi poli, silnicemi s třešněmi…

Když jsem dojíždel ke středisku, vrátil jsem se vzpomínkami na svou první doktorskou štaci – právě zde. Tehdy to bylo zbrusu nové středisko, zcela nový, na rok 1981, převratný model, dřevotříska z Chanovic, montovaná stavba, dnes již poněkud trapná bouda. Takovej lepší skleník… v létě příšerný vedro, v zimě se to skoro nedá vytopit. Tehdy to ovšem jezdili okukovat ředitelé OÚNZ… Rychle, levně, moderně, že…? Tam mě vyfasovala moje první sestřička, tehdy asi padesátiletá a hned ve dveřích nade mnou spráskla ruce. Napřed si myslela, že nějaké dítě… „Pane doktore, to není možný, takovej malďoučkej…“ Brzo jsem ale ovlád prostor a přirost jí k srdci. Měla ho opravdu velké, taková typická vesnická dětská sestra – profesionální mamina věčně ustaraná. Už jsem se o ní párkrát zmínil, tak se nebudu moc opakovat… Jasně si vybavuju, jak po těch všech peripetiích (Proč tu zašíváte ty rány? Vždyť je v Klatovech chirurgie!, Pane doktore, prosím vás, úpěnlivě, neříkejte tim dětem, aby si na ty rány čurali…, co kdyby se to dověděli v Klatovech…a proboha vás prosim, nemluvte před nima sprostě, pane doktore, a když už jste přes noc ve Švihově, neparkujte na ulici!!! Schovejte to auto někam! Tady všichni všechno sledujou! Já z vás zešílím, najděte si už konečně nějakou jednu ženskou, to kdyby věděla vaše maminka… Nezlobte mi, nezlobte mi a chytala se za objemnou hruď…) – jednou, když jsem po čtyřech vylezl z převráceného auta, po té, co malinko zkolabovala, pohlédla i z blízka do tváře a zaúpěla: „Já už to nevydržim. Počkejte, jednou mi povezete na internu…“ „Ale hovno ňáký velký“, chlácholil jsem ji… Nevezl jsem, vydržela… Za rok už jsem řádil jinde… A s tima dětma jsem jí mluvil, jak se mi chtělo... A ony se mě tak ani nebály – a to jsem měl v tý době ten bílej plášť…

Děti mě milovaly, mamky asi taky, no a ona … zcela určitě… Asi před pěti lety jsme se, stará parta, ve střediskovém Švihově potkali v restauraci a ona si mě později vzala stranou a přiznala: „Byl jste můj nejlepší doktor. Ale nikde to neřikejte… to mám od ní ten slogan (ale nikde to neříkejte, jo?). Vtip je v tom, že ona to myslela vážně. Byl jsem totiž stále zlobivější a tak to bylo naše tajemství… chápu. Pamatuju si, jak mě strašila, že bude žalovat mé matce. A když mi někdy máma z Prahy volala, obvykle se na mě dlouze spočinula smutným pohledem, zakryla kyprou dlaní sluchátko a povídá pateticky: „Volá - vaše - maminka.“ Každé slovo vyslovovala zvlášť, jako tři samostatná slova, která netvoří větu. A pak místo aby mi telefon předala, několik nekonečných vteřin na mě hleděla a tvářila přímo osudově. Trochu sklonila bradu, aniž ze mě spustila velké šedé oči, jako by se ptala – mám? Někdy jsem to nevydržel a říkám: „Dejte to sem, osobo…“ a ona mi to sluchadlo (pro tentokrát) předala… a zarputile hleděla na podlahu. Mě bavilo, už jen to, jak vždy sluchátko zdvihala. Nasadila výraz hodný telefonistky evropské centrály CIA a pravila: STŘEDISKO! – s pohledem skrze okno k nedalekým kopcům…

Tak jsem vyrazil vzhůru do Mezihoří, nádherná ves… pak ty Ježovy, tam mají u silnice pomníček padlým z první světové s hlavou TGM. Jo, můj jmenovec Masaryk. A představte si, že ho celých 40 let socialistického režimu místní statečně schovávali někde ve stodole a jeden čas ho měli i

vystavenýho… Takže Ježovy: Palec vzhůru. V Křenicích jsem se fakt křenil, protože jsem v tom vedru zdolával docela ostrej vrch… pak šups dolu do Biřkova. Tam na mě čekali na feng šuej zahradě Zechovi – jedni z nejúžasnějších manželů, co znám, hotové zjevení. Pan Zecha, taky Tomáš, obden peče ten nejlepší chléb, co jsem kdy měl v ústech. Nekecám. Hned jsem mu to taky vpálil a on se docela radoval. Nikdy jsme se do teď neviděli, občas mi ho poslal po své ženě… Ta paní vypadá jako rock star, což už něco pamatuje, ale má obrovský srdce. Zachraňuje lidi i zvířata. Dělala starostku, vyučila se homeopatii, Reiki a další terapeutické techniky. Má silnou intuici, čaruje. Dojíždí do nedalekého Merklína, kde se starají o dospělé autisty… těm Ministerstvo zdravotnictví odebralo část dotací s tím, že dospělý autista vlastně neexistuje… děti z toho prý vyrostou… ale oni stále žijí v jiném světě a nechápou ty naše tužby… navíc mnozí z nich trpí epileptickými záchvaty. Normálně takového mladého člověka zdravotní systém odešle do psychiatrické léčebny (zde nechvalně známé Dobřany) a tam se nad nimi obvykle na vždy zavře voda… Paní s dalšími podobnými bojuje za každého takového, její manžel (jinak podnikatel) toto úsilí dotuje nemalými prostředky…

Nabídli mi kousky melounu, domácí ruskou zmrzku, kafíčko s domácím našlehaným teplým bio mlíčkem… Paní Zechová spolu s manželem dělá doma všechno možné. Sýry, včetně lučiny, kefíry, různé druhy medů, pečivo, chléb, zmrzliny, kompoty, džemy… a co neumí, přivezou z Německa, třeba máslo nebo bio javorový sirup. Naučili se žít navzdory morální a materiální temnotě naší země krásným, zdravým, smysluplným životem. Mají tři báječné dcery. Také chtějí pomáhat a rozdávat dobro.

Paní mi ukázala své koníky a oslíčka. Všichni mají pohnutou minulost, všechny zachránila a léčí je pomocí energie a homeopatie. Jeden je slepý, ona na něm jezdí dokonce cvalem a vede ho. Jednoho koně zachránila už z jatek, před tím závodil v Chuchli a byl dost dobrej, evropsky známej. Pak si zlomil nohu… Jiného koně těžaři v lese strašlivě mlátili a úplně se sedřel a skoro zešílel… atd.. Jednou přinesla nejmladší dcera z lesa poraněného jezevce, jeli s ním na operaci…neprobral se už. Jindy paní resuscitovala křečka a dýchal mu z úst do tlamičky – přežil…

Když jsem odjížděl vstříc dalším vískám, zaslechl jsem, jak u stolu na zahradě zpívají a tleskají do rytmu. A já frčel mezi zlatým obilím a na každé návsi se na mě usmíval Karel Plíhal s tou svou slámovou hřívou… všude byly k dřevěným nástěnkám přibyty plakáty, jak sedí s kytarou na louce. Zastavil jsem ve Lhovicích kouknul na to zblízka. 18. 7. hraje od osmi večer na hradě Švihov. To je dneska, došlo mi…

Je teplý večer, sedím na vyhřáté trávě v romantickém nádvoří švihovského hradu mezi spoustou přátel a známých… nad hlavami stovky štěbetajících vlaštovek (krouží dost vysoko, pršet tedy nebude…) a poslouchám člověka, kterého mám rád… Před lety, když jsem shlédl film Rok ďábla, velmi mne zaujal a nikdy jsem se nedozvěděl, zda se tam choval autenticky (autisticky) či dle režie. Brzy se osobně setkáme…tak se ho zeptám. Dvě hodiny hrál a povídal vtipné i romantické básně… a já zjistil, že máme hodně společného…

Třeba recitoval:

Fráňa Šrámek jde od Táni.

Už ví, kde má Táňa bod tání.

Kdysi jsem také plodil podobné verše…

Sousedovic Jaroslava

miluje jen Jaroslava.

Místo srdce v perikardu,

nosí si tam svýho Jardu.

A kde nosí srdce?

Srdce nosí v ruce.

Je tropické noc… diváci se rozcházejí – oblaženi (v té vesničce střediskové)

Tomáš Lebenhart