Veselé Vánoce ve Vitalce

Máme 19. říjen, nekonečné řecké léto se taktně rozloučilo a Klatovy se rázem okrášlily oranžovými dýněmi všech velikostí a odstínů. A listy hojného městského stromoví také jdou rychle do kopru. Ne, vlastně do okru, jsem měl na mysli. Padesát odstínů podzimu…

Tradičně celý hladový nakráčím před polednem do Vitalky, kde management návštěvníkům nadělil rovnou Vánoce. Podával se bramborový salátek (s řepným karmínovým odstínem) s plátečky celeru obalenými jemným bezlepkovým těstíčkem. K tomu dle momentálního rozmaru jogurtová „tatarka“. Již ve dveřích si strávníci štafetovým způsobem nadšeně sdělovali informace typu: No to si dnes pochutnáte! (Jako kdyby jindy snad uplně ne.) Něco úchvatnýho. Ukrutný! To si dáte paní. Trénujou tu na Vánoce. To máte štěstí, že jste sem přišel… A nad tím vším, v rudém triku a pantoflích, hlavní pachatel této nadílky, pan kuchař Kadera s takřka holou hlavou, osvícen (mimo jiné) obrovským lustrem, tyčil se nad námi, hypoglykemickými hladovci, rovnající se do frontičky, s tácky šoupajícími směrem k výdeji. Shovívavě nás sledoval, pohupuje se na špičkách a patách, ruce za zadkem, jako výpravčí na perónu jakéhosi Meziříčí kdesi, jenž snad již lehce znuděn tou železniční rutinou, sleduje, jak mu těch pět, šest cestujících do vagónků nastupuje…

Rozradostněn nad míru, podtrženo právě nastávajícím (navíc zcela volným) víkendem, vkročil jsem do ulice Vídeňské, bez váhání jsem ji šikmo přešel (mimo přechod pochopitelně) a takřka jsem vběhl (kéž by) do náruče plavé juniorky, jež s indiánským výrazem luxusní macchiatto z luxusní mašiny servíruje… v kavárničce Yemenites. Někdy vypráví ona, jindy já. Dnes jsme si vyprávěli o dýních, o Halloweenu, karibském ostrovu Haiti ba i čertech… „Děkuji za kávu“, říkám. „Děkuji za příběh“, říká. Za pět vteřin se vracím. „Zapomněl jsem si tu klobouk“.. a béřu z věšáku u dveří svou baseballovku z Mátaly.

Udělám pár kroků směr centrální rynk, kde se již budují dřevěné boudy pro trhy – a jsem vtažen do romatického atria, kde dvě krásné ženy z klatovského Okrášlujícího spolku (asi stoletá tradice) uspořádaly prodejní výstavu dýní a tykví pro charitu… Fontánka, socha nahého chlapečka, romantika na dvaceti metrech. Okrášlen menším hokkaidem, vydal jsem se pak do České spořitelny, kde mne další krásná paní jménem René zabavila hrst bankovek a navrch popřála hezký konec. Týdne.

Což přeju i vám všem, kdo máte tu odvahu a trpělivost po mě číst ty věci… Léto budiž pochváleno.

Tomáš Lebenhart