Velmi douhé pausy

Vždy, když se dialog dostane do živého, na dřeň, přichází z druhé strany pauza. Na moment zavládne ticho a někdy dojde (hlavně v ordinaci) i na slzy… Takto poznám, že jsem ťal do živého, lidská bytost přede mnou narazila na téma, do té doby zahalené rouškou tabu. Dotyčný se na vzácný okamžik probere do pravdy, do přítomnosti… Myšlení se zastaví - to je ta pauza.
V posledních týdnech jsem mimo svoji ordinaci zažil tři takové, opravdu nebývale dlouhé pauzy. Dvě nastaly při telefonickém rozhovoru a jedna na živo. Snad mi odpustíte, ale musel jsem se v duchu smát. A tak se můžete zasmát se mnou, jestli chcete…

Prvý dialog: Volá mi operátor, mladý muž, a profesionálně mi nabízí změnu tarifu. Vysvětluje méně chápajícímu lékaři, jak jsem zabředlý v nevýhodných platbách (ty mi tentýž operátor nabízel před tím jako bombu…), že platím zbytečně moc, jak je výhodná ta změna, ten nový produkt… Povídám, po chvíli: „Proč mi vlastně voláte?" Nastala malá pauzička. „No, abych vám nabídl výhodnější tarif. Abyste ušetřil!" Byl jsem docela v obraze a tak mu povídám: „Proč mi to všechno nabízíte?" Po další malé pauzičce (co je to za debila?, četl jsem myšlenku) trpělivým hlasem: „ABYSTE U-ŠE-TŘIL!" Já (jdu na dřeň): „Proč chcete, abych u-še-třil?" No a teď se rozhostilo předlouhé ticho. Až jsem se skoro začal strachovat, že protistrana omdlela. Posléze se chlapec probral a započal poněkud rozhozen, již zcela neprofesionálně brebentit o tlaku konkurence… Doufám, že nepřišel o svůj flek. Hovory jsou nahrávány…

Druhý dialog: Volá, pro změnu, děvče, opět drsnej profík. Po jistých omluvách a svoleních jde rovnou na věc: „Jste pojištěn na úraz?" „Nejsem", odpovídám po pravdě a vědomě jí nahrávám na smeč. „Nabízíme vám velmi výhodné pojištění na všechny druhy úrazů…". „Pardon", přerušuji její nacvičenou řeč. „Nepotřebuji se pojišťovat na úrazy." Krátká pauzička. „Vy to máte ošetřeno jinak?" „Ano", opět v pravdě. „A mohu vědět, jak?" „Můžete", smečuji tentokrát já: „Žádný úraz nebude." A teď zas to šílené ticho. Opravdu dlouhé, neslýchaně dlouhé… Pak: „Aha…". (Mluvila s idiotem, či snad šamanem… Nebo se jí to zdálo?).

Dialog třetí, tentokrát na živo: Úřednice velké banky mi ve svém nóbl kanclu nabízí velmi výhodný nový produkt. Pecka! Jako ušité pro mě… Nesměle namítám, že nemám peněz nazbyt, raději bych je podle potřeby používal, spořit se mi moc nechce. „Ale to se vám vrátí", přesvědčuje. „Teď si to nemusíte uvědomovat, ale za deset let to poznáte. Uvidíte." „Za deset let se může ledacos změnit…", namítám opatrně. Trochu ztuhla, zdvihla obočí. „No, ale ty peníze mít budete, naše banka to garantuje. A máte tam i protiinflační pojistky." Tak jsem se na ní, pěknou paní, pořádně podíval, do očí, a trochu nad rámec, (když je mi někdo sympatický) povídám: „Vaše banka za deset let nemusí existovat…". Mimoděk ke mně natáhla krk a oči se jí zvětšily. „Jsme velká banka s mezinárodním kapitálem. Jsme pojištěni. To je nemožné." „Za deset let nemusí existovat ŽÁDNÁ banka", říkám jí mírně a taky jsem trochu natáhl krk. „Co? Jak to myslíte?!" „No, víte, není úplně jisté, že budou existovat peníze…". No a pak už bylo jen ticho… Pokynul jsem na pozdrav (něco jako adios) a ponechal jsem ji mezi palmičkami a šedou koženkou v tichu jejích úvah…

Tomáš Lebenhart (hasta la vista…)