Včerejší služba

Včera jsem si odkroutil celodenní službu na LSPP - Lékařské službě první pomoci. Mám pár věcí, s kterými se s Vámi podělím…Miluji pohotový, spontánní a inteligentní humor, a to téměř v jakékoliv situaci. Když například uháníme houkající sanitou k autonehodě, namačkáni ve třech (řidič, záchranář-ka, lékař), nemyslete si, že máme vytřeštěné pohledy a jsme ochromeni stresem z masakru, jemuž se rychle blížíme. To bychom byli neprofesionální a mnoho bychom raněným nepomohli. Naopak velmi se osvědčuje uvolněná nálada, kdy nadáváme bezohledným řidičům, kteří buď s námi závodí a nenechají se předjet, nebo naopak zmatkují a klidně dva zastaví v protisměrech, tak, že mezi nimi nelze projet. To pak na sebe přes přední skla hledíme a čekáme, až jim dojde, že by měl jeden z nich popojet…No a ty naše komentáře, to opravdu nelze publikovat. Bereme to už jako srandu, jinak to prostě nejde. V ostrých zatáčkách se při té rychlosti po sobě doslova válíme, což bereme rovněž sportovně. Prostě ventilujeme stres, jak se dá. Prevence vyhoření, chcete-li. Na místo pak taková osádka dorazí v relativní pohodě, což je pro potřebné jedině dobře. Pak humor končí a jde to jak na drátkách.

Včera dopoledne jsme měli v ambulanci také mladšího muže s velkými bolestmi v dolní části zad. Den před tím zdvihl těžké břemeno a seklo ho v zádech a už se nenarovnal. Běžný případ. Vyšetřil jsem ho a sedl si k počítači, abych napsal zprávu. Záchranářka zatím chystala injekce. Zdvihl jsem hlavu od kláves a ještě se pro jistotu ptám: "Svěrače fungují?" Někdy se totiž může stát, že při útlaku nervů v této oblasti je poškozen i nervík, ovládající močový měchýř. To bych ho pak musel nechat na neurologickém lůžku, kde by ho musel přivolaný chirurg zacévkovat…atd. "Jo, fungujou", povídá pacient. Záchranářka se na mě mile usmála a nahlas pravila: "Nemyslel jste náhodou STĚRAČE, pane doktore?" Udiveně jsme na sebe s mladíkem pohlédli a pak se oba srdečně zasmáli, neboť jsme si rychle vzpomněli na slavnou scénku z filmu Vrchní, prchni a na skvělého Zdeňka Stěráka. …Oh, pardon Svěráka.

Humor nám všem opravdu pomáhá. Neostýchejme se. Když jsem ještě před lety sloužil na pohotovosti v pošumavském Nýrsku, vzpomínám rád na malého chlapce, kterého kousl pes do ruky. Bylo to na šití. Když jsme chystali šicí stolek, malý pacientík mi ustrašeně pohlédl do očí a zeptal se: "A usmrtíte mi to, pane doktore?" "Jasně", povídám. "Budeš to mít tak usmrcený, že budeš cítit úplný kulový." Musím ještě podotknout, že jsem jeho lehce hysterickou matinku vyhodil do čekárny. Nepřenesl jsem se přes její vzdechy, hlazení a neurotické pusinkování. Kluk se zklidnil a během šití ani necekl. No a my se sestrou jsme získali nový termín pro lokální znecitlivění… Mimochodem včera jsem měl chvilku nutkání napsat do lékařské zprávy, že stěrače fungují… ale jsou jisté meze, že… Jednou z nich je úmrtí. Včera večer jsem byl volán do jedné vsi na ohledání babičky, která již překročila devadesátku. Odevzdala duši v klidu v posteli. Tady není o čem vtipkovat. Pozůstalým většinou říkám, aby otevřeli okno, zapálili svíčku a v klidu vyčkali příjezdu pohřební služby. A často si neodpustím poučení, že vědomí právě zemřelého člověka je stále zde a že velmi citlivě vnímá pocity a myšlenky svých blízkých. Radím jim, aby zbytečně nehořekovali a neprojevovali své zoufalství (nad sebou) a byli v myšlenkách se zemřelým. Aby jej vyprovodili v lásce, odpuštění a díků… Je až zarážející, jak toto lidé příjmají z úst pohotovostního lékaře. Vážnost přítomného okamžiku jim jakoby umožní otevřít se pravdě.

Tak to bylo vážně i nevážně z pohotovostní služby. Až se zase semele něco humorného či poučného, napíšu Vám o tom…

Tomáš Lebenhart