V pohodě

Už delší dobu probíhá školení prodavačů o tom, že jsou v oběhu neplatné bankovky. Byly vydány v první polovině roku 1993. Poznají se podle toho, že na rubové straně pod nominální číslicí chybí grafický jednobarevný obrázek. Týká se to stovek, dvoustovek, pětistovek a tisícovek. Běžný lid o tom informován zatím nebyl. A tak se vám snadno může stát, že takovou bankovku dostanete a pak jsou dvě možnosti: Zase ji někde udáte (vědomě či nevědomě) nebo ji odnesete do České národní banky, kde vám ji vymění za platnou.
 
Asi před týdnem se mi objevila taková pětistovka v peněžence. Zjistil jsem to až ve Spořitelně, kde mi jí vrátili. Počítadlo ji rozpoznalo. V pohodě. Takže co? Vzít si den dovolené, zajet s tou pětibábou – jak se dnes říká, do Prahy a nebo ji, co by černého Petra, poslat dál. Bé je správně, přátelé. A tak jsem ji nechal v peněžence mezi jinými obrázky a v pohodě čekal na vhodnou příležitost.

Předevčírem jdu po čase na nákup do Kauflandu. Mají tam docela výběr sýrů a kvalitních uzenin. Je to přidružený pult s obsluhou, říká se tomu v řeči obchodních řetězců „výsek“. Tak jsem hned za vchodem zaplul do toho výseku, kde ženský s plátěnejma červenobílejma lodičkama na hlavě, čile prodávaly šunčičky, salámky a sýry z různých evropských zemí. Věděl jsem přesně, co chci. Když na mě přišla řada, říkám paní: „Pancetta carbonara. Dvěstě.“ Tak mi to klade na digitální váhu. Ale ne italskou voňavou uzeninku, která je plně schopná nahradit kvalitní špek, ale nějaký salám z vedlejší nádoby. „Já chtěl Pancettu“, hlesl jsem nesměle. „Aha“, ona. A bez vysvětlení to mrskla zpět a začala nakládat, co jsem chtěl. Bylo toho 0,220. „Můžu to nechááát?“ „Jasně…“ „Ještě něcóóó?“ „Ještě, prosím, Prosciotto crudo. Taky dvěstě.“ Nakládá prošuto. Když je na 0,188, ptá se: „Můžu to nechááát“? „Ano.“, říkám jasně. A ona hned na to ještě přihodila hrst, takže váha ukázala 0,322. Tak jsem se toru osmělil a upozornil jsem jí, že jsme se právě domluvili na tom, že to necháme. „Aha“, tak to zase trochu vztekle odebírala zpět… 

„Spokojenéééj?“ „OK“, říkám v pohodě. „Všechnóó´?“ pod tou lodičkou má oranžovo-červeno-fialové nakrátko střižené vlasy. „Ještě, bych si vzal jeden kousek toho sýra“, ukazuju na bílý hranolek ve vodě. Celkem svižně vypadající feta, nebol-li balkán po našem. Koukám na cedulku s názvem: Balsýr. „Myslíte ten baltickej sejrá?“ „Myslím, ten balkánský sýr.“ „Ahá? Tak mi ho přibalila a oznámila cenu. Mile jsem se usmál a vytasil prošlou pětibábu. Úplně v pohodě. Vzala ji a vrátila mi zpět. Úplně v pohodě. „Dalšíí…“
 

Tomáš Lebenhart

.