Úsměvy

S poněkud rozpačitým výrazem a lehce přihlouplým úsměvem, vstupuji do zubní ordinace. Před týdnem v klidu obědvám ve Vitalce, kam chodí i můj zubní lékař se sestřičkou a tak se tam (zaplať Pámbůh – tam) často potkáváme. Můj široký úsměv mi poněkud zatuhnul klem čelistí, když mi pěkná a milá sestřička taktně oznamuje, že na mě v ordinaci před týdnem čekali… Zapomněl jsem si napsat termín do diáře… Občas se velmi podivuji, že nedorazí objednaný klient, aniž by se omluvil a sestřička moje tak nemůže povolat náhradníka z dlouhého seznamu. Říkáme si s pak, jak je to vůbec možné… Tak si mě zkuste představit, jak jsem se asi mohl tvářit. Mladý, šikovný a absolutně přetížený kolega (objednává teď, v květnu na listopad) se na mě ale přátelsky usmál a navrhl náhradní randes-vous právě dnessss…. Rozešli jsme se s úsměvem, jako gentlemani.

Přicházím tedy po asi pěti měsících na kontrolu ani, netuše vlastně proč. Celou dobu mne zub nezabolel, koušu i tvrdé kůrky kváskového žitného. „Nic mě nebolí!“, hlásím, ještě než za sebou zavřu dveře. A vítězoslavně se usmívám. „To nevadí“, opáčí on a tváří se jako Lábus, obočí zbytečně moc nahoře, koutky úst zbytečně moc taky nahoře… I sestřička se usmívá. Panuje usměvavá nálada. I ty nástroje z ušlechtilé oceli, jakoby se usmívaly a matně blyštěly. „Co se bude vlastně dít?“, zajímám se čistě teoreticky. Pan doktor se opět velmi mile a široce usmál a pokynul mi (v ruce už nástroječek zakončený zahnutou špičičkou), abych vzal místo. Plesknul jsem sebou na polstrované křesílko a sestřička napustila vodu do kelímku a podala mi ochranné brýle. Křesílko nehlučně začalo měnit polohu a měnit se v lehátko a já klesal a klesal – rovněž tak i na duchu… i to trapné plivátko čnělo jako malá alabastrová kašna výše než mé slepé střevo.

Pohyb ustal a já měl nohy výše, než střední uši. S plexi brýličkami, zkrze které jsem zíral do rozsvícených světel, jsem si připadal, jak na nějaké vesmírné misi. Z velkého monitoru se na mne zubily mé vlastní zuby promítané přes PC z barevného panoramatického rentgenu. Pod bradou mi přistál tácek. Tam ovšem nebyly ty rozkošné krabičky s paštičkou a pěnou a salátkem a jehněčím s kari rýží a ovocátkem a malé příborečky – jako v letadle někde nad Atlantikem... Ošetřující lékař na něj nakladl své nářadí. „Tak“, pronesl a počal sondičkou zkoumat můj chrup. Ubezpečuju všechny, že v této situaci se vždy a zákonitě dostaví někam ten výsledeček. Těžko si představit, že řekne, tak nic, no. Nashledanou… Opět mne obdařil lábusovským úsměvem. Pak směrem k sestřičce utrousil: „Projedeme krčky.“ To není sympatický výraz. Krčky… Taky na ortopedii nic moc.. „Pročistíme mezerky“, usmál se na mě. Vybavil se mi Jiří Lábus v roli holiče s břitvou v ruce, jak švitoří zákazníkem s namydlenou bradou v hlubokém záklonu… Šmidliky, šmidliky… Než jsem stačil rozvinout filozofickou diskuzi, strčil mi do pusy odsávačku a chopil se vrtačky. Vrty, vrty…

Užíval jsem si svých deset minus slávy… vrtačka pištěla a ojížděla mi krčky ze všech stran. Když jsme dorazili konečně vpravo dolu (začalo se vlevo nahoře), pan kolega zpozorněl. Když váš zubař zpozorní, nikdy to není dobře! „Á, sakra. Krček. (uplně jsem při tom slovu zaslintal – a odsávačka zachrčela). Máme tu hluboký krčkový kaz.“ Nálsedovaly pokyny sestře, píchy, píchy do dásně a pak další pištění.

Můj šikovný zubolékař se při loučení nezapomněl mile usmívat a určil mi další termínek na listopad. „Co se jako pak bude dít?“, ptám se s nejistým úsměvem a hned si to píšu… „Uvidíme…“ Oba se na mně záhadně usmívají. S úsměvem platím. Máváme si na rozloučenou….

Tomáš Lebenhart