Ta nej jídla

Nečekejte žádné kulinářské zázraky, kamarádi dobrých pokrmů. To vás asi zklamu. Taky neočekávejte, že si takové jídlo snadno pořídíte. Bude v tom trochu nostalgie a překvapující jednoduchosti. Společným jmenovatelem všech bude výjimečně dobrý chléb. Chléb byl po staletí, ba tisíciletí základním pokrmem chudých lidí a jeho výroba byla všude ekologická s použitím přírodního kvásku a čistého obilí plného vitamínů, enzymů a minerálních látek. Byl to skutečný Boží dar. Půda byla čistá silná a lidé sklízející úrodu byli rovněž vnitřně čistí a silní.Když jsem byl chlapcem a mladým mužem, jezdíval jsem pravidelně lyžovat do Krkonoš. Do svých 27 let jsem bydlel v Praze a Pražáci jezdili hlavně do Krkonoš. Vzpomínám na tamní tmavý chléb. Byl úplně obyčejný, pekli ho někde v Jilemnici či Vrchlabí a minimálně týden si zachoval výbornou chuť, vláčnost i chřupavou kůrku. Zprvu jsem jezdíval na krkonošskou chatu ORBIS, která patřila stejnojmennému nakladatelství. Můj otec tam pracoval a tak jsme tam holt jezdili. Bylo to někde pod Špindlem, stanice autobusu se jmenovala Kukačka a kousek od ní byla továrna Velveta. To bylo v šedesátých letech. Pamatuji si, že správce tam dělal pan František Skořepa, jehož dcera Markéta mě později učila na lékařské fakultě různé sporty, včetně lyžování v rámci Katerdy tělesné výchovy. Později na vysoké škole jsme opět často jezdili v zimě lyžovat do Krkonoš, tentokrát na Dvoračky. Na vysokých školách se třídy (kruhy) dělí dle zvoleného sportu. Nevěděl, jsem, který si zvolit, bavily mě skoro všechny. A tak jsem si nechal poradit od mediků, s kterými jsem pracoval v jedné pražské nemocnici jako sanitář. "Umíš lyžovat?" "Jo, baví mě to." "Tak si zvol lyžování". A tak jsem zvolil. Zatímco kolegové plavci chodili pravidelně na Zelený pruh do bazénu, kde hodinu plavali jak sardinky sem a tam, volejbalisti po tělocvičnách hráli volejbal, baskeťáci zas mlátili míčem o zem a občas se jim podařilo prohodit koš…a pak hajdy na kolej nebo domů, my jsme si pěkně počali na zimu a pak na dva týdny zmizeli na hory (ostatní se učili) a tam jsme řádili na zasněžených kopcích i tak trochu večer na chatě…

A tak jsme se vyrojili z autobusu a ruksaky na zádech a lyžích na rameni jsme pomalu stoupali vysoko k chatě… Vždy na mě silně zapůsobilo to záhadné ticho rozprostřené kolem, visící nad baldachýny sněhu, které spolehlivě tlumily zvuk, jako v nějakém rozhlasovém studiu. Každé slovo prořízlo studený vzduch a hned se jakoby udusilo v tunách prašanu. Takové ticho nezavládlo v Praze ani ve tři ráno.
No, ale k jídlu, že? Ráno byla snídaně, pak se lyžovalo, v poledne oběd, pak zase honem na svah a kolem čtvrté odpoledne, když už zavírali vleky a pomalu se smrákalo, dorazili jsme uřícení, vysportovaní do chaty a tam na nás čekaly ty úžasné krkonošské chleby, abychom nezemřeli hlady do večeře. Paní kuchařka je většinou namazala vlastní pomazánkou (škvarkovou, vajíčkovou, sýrovou s česnekem)anebo krajíce namazala máslem, posolila a přidala rajče. K tomu čaj s citrónem. Na ten chleba nikdy nezapomenu. To bylo na Orbisu i Dvoračkách - v menších obměnách.

Další jídlo, na které se dá těžko zapomenout, jsem jedl na špinavém chodníku v marockém Agadiru v jedné postranní uličce. Dělal ho přímo na chodníku tuarežský pouliční řezbář Hassan, s kterým jsem se skamarádil. Mám ho vyfoceného ve své knize a také se o něm zmiňuji. Asi 4 hodiny vařil na ohni v hliněné nádobě velbloudí maso s olivami a cuketami a úžasným berberským kořením. Takový marocký guláš (tadžin). Jedli jsem k němu marocký placatý chléb. Vlastně jsme to tím chlebem jedli, nemajíce příborů. Klidně jsem oželel oběd ve svém ++++hotelu, kde u přeplněných švédských stolů s pochoutkami italské, francouzské a místní kuchyně, postávali nažehlení číšníci se sněhobílými utěrkami v ohnutém předloktí v mírném předklonu připraveni splnit hostu jeho přání.

O třetím jídle vám povím z druhé ruky. Zažil ho můj otec, když se vracel na jaře 1945 v tanku z Anglie do právě osvobozovaného Československa. Po tankové bitvě s Němci někde u belgických Ardén, jeho tank zabloudil a ztratil spojení s velitelstvím. Několik dní bloudili valonským venkovem, špinaví, vyhladovělí, vystrašení. Jedno pochmurné ráno narazili na velký statek. Byla v něm jen žena a pár dětí. Muž a starší syn se dosud nevrátili z války. Selka to vzala rázně. Zahnala čtveřici tankistů do dřevěné vany s horkou vodou, hodila jim mýdlo a kartáč. Když se vrátily, čekal na ně stůl s domácím chlebem, domácím máslem, domácí smaženou slaninou s domácími vejci a sklenka poctivého kalvádosu. Po měsících vojenských konzerv a sušenek to byl neskutečné zjevení, jež udatným bojovníkům vehnalo do očí slzy… "Nikdy jsem nepocítil úžasnější vůni a nikdy jsem nejedl nic lepšího", řekl mi táta. A že ochutnal různě ve světě ledacos…včetně třeba mahi-mahi na Havaji.

No, co k tomu ještě dodat. U jídla holt záleží i na okolnostech, na lidech kolem a tak…nevím, jak to vyjádřit. Zcela obyčejné jídlo může tak být povýšeno na životní zážitek. Přál bych vám hodně takových zážitků.

Tomáš Lebenhart