Svatý litr

Pátek, poledne, poslední pacient, posvátný okamžik… zamykám ordinaci zevnitř, abych se mohl v klidu převléknout do civilu – člověk nikdy neví. Již 2x se mi stalo, že jsem poskakoval na jedné s nohavicemi u podlahy a volal do recepce: Počkejte, počkejte, jen se převléknu… Cožpak Ilonka, sestřička moje rozmilá, otužilá, ta už to bere jako folklór, ale dáma z ulice by se mohla cítit i divně…

Ledva jsem se převlékl a opasek i poklopec zapnul, někdo béře za kliku. Odemykám a hledím na pána s dospívající dcerou. Docházela ke mně s vážnější poruchou krvetvorby. Pomohl jsem rodině odolat kortikoidům, kuličky radil… „Velmi se omlouvám“, povídá podsaditý podnikatel z Poděbrad (ne to už kecám – z Plzně). „Dcera je definitivně vyřazena z hematologické evidence. Prý došlo ke spontánní remisi…“ „No, vida, to se někdy stane“, usmívám se. A on se zatvářil nějak měkce, zvlhly mu oči a nacpal mi do ruky bankovku. Chvilku nastala ve dveřích klasická přetahovaná – ne, ale jo, vemte si to, ne, fakt ne, ale jo… „Nezlobte mě, budou Vánoce…“

Odešli a já otevřel dlaň. Takřka osudově se na mně modře mračil národní buditel Palacký. Huh, no, budeš se hodit, Franto… Na náměstí, mezi vánočními stánky střetl jsem dávného kamaráda, celého pokrouceného třiceti léty na pervitinu… kost a kůže zbytky zubů, třásl se zimou. „Umírám, ty kráso…“, smutně se pousmál. Nemám peníze, nemám už nic. Jsem v azyláku nebo na Borech…“ „Co pro tebe můžu udělat?“ Dva starší muži v intimním hovoru vprostřed bujarého, provoněného, zdánlivě bezstarostného veselí. „Párek v rohlíku, jestli můžeš…“ Bez myšlenky, sáhl jsem do kapsy a podal mu modrotisk. Ani nevím, proč jsem si bankovku nezasunul mezi další do peněženky. Nemohl promluvit. Já také ne. Stiskli jsme si pevně ruce. Neposuzujme, neřešme. Já už jsem se taky loučil. A není to tak dávno… klid, mír, naději všem.

Tomáš Lebenhart