Šmejdi

Tak jsem na to na té čété kouknul… Fakt dost drsný, kam až může dojít honba za ziskem. Překvapilo mě však mnohem více, chování seniorů. Jedna důchodkyně, myslím z Hradce Králového, tv štábu ochotně ukazovala, co všechno si pořídila na akcích. Několik elektro spotřebičů, které nikdy nepoužije, různé nesmyslné kastróly za deset tisíc, zdravotní deky, dokonce měla ve skříni motorovou pilu… a pořád na ty akce jezdí… Pohoštění, prohlídka zámku zdarma… Tam jim nadávali do debilů, kdo první zvedne ruku, může si koupit kastról… Nemohl jsem se vynadivit.

Tak a teď hezky o sobě: Nějak se ke mně dostal slevový kupón od Lídlu. Pokud nakoupím zboží za 500 Kč, budu mít 100 Kč slevu. Tak jo, řekl jsem si. Až jednou budu mít čas, zajedu tam a nakoupím potraviny za těch 500 a zaplatím 400… Dnes, 4. října, odpoledne jsem tedy přistál na parkovišti před Lídlem. Výjimečně beru vozík (jinak mi stačí malá taška, protože v supermarketech skoro nenakupuju, a když tak něco malého) a vyrážím mezi regály. Postupně s hrůzou zjišťuji, že není co kupovat! Velká hala napěchovaná šmejdem. Nekonečné zásoby slaných chipsů, chemických sladkostí, sladkomléčných srágořin, podřadného chlastu, do toho akčně urny na popel (blíží se dušičky), hadry zmuchlaný jako u Vietnamců, atd. Jak drastické srovnání se samoškou v Gallipoli… Tak tam šmejdím s tím pojezdem a nevím, co bych si naložil. Do prdele, za co v tomhle hangáru utratím pět set?

Koukám do mrazáků, samé příšerné pizzy, zmrzliny, pangasiusy… vidím, mořská štika. Tak jí nakládám, to si kočky pochutnají, my to s Kubou moc nemusíme. Tak nakládám kočkám do drátěnýho trakaře… ony se u nás fakt nemaj špatně. Když jsem před pár dny přisvištěl z Itálie, okamžitě jsem jim ještě před barákem z tašky vyndal najemno nakrájené prosciutto od té dračice… takový uvítání a kočky dělaly kotrmelce, jak jim to vonělo. Tak dostaly asi deset deka z toho balíku.

No a tak šmejdím dál a zachránilo mě francouzský víno za skoro 400 - i u vědomí toho, že v těhle stodolách se nemůže vyskytnout kvalitní víno. Tak jsem to dotáhl k pokladně, pátek odpoledne, fronta, už abych tu trapnost měl za sebou… Že jsem ten papírek rovnou nevyhodil. Když mám platit, tak obřadně vytahuju z peněženky letáček a kladu ho na gumovej pás. Paní pokladní, podmračená, tělnatá žena, na něj opovržlivě pohlédla a povídá posměšně: „To paltilo do 15. září. Máme už říjen."

Chytil jsem ji očima, důvěrně se k ní naklonil, a tichým hlasem, aby mě nikdo neslyšel, jí říkám: „JSEM DEBIL."

Pokladnici se rozjasnila tvář a její aura se zlatavě třpytila, ještě když jsem prchal s drnčícím vozíkem k autu.

Tomáš Lebenhart