Služebníček

A zase na téma školící dny… jak jinak než s úsměvem. Už jsem se několikrát zmiňoval, jak mi moji laskaví klienti nosej moudrosti. Někdy jen tak mezi řečí, jindy upozorněj na zajímavou knihu či člověka. Předaj zkušenost, kontakt… A pak přicházejí ty dny, kdy se opakují situace a taky homeo konstituce. O čem to bylo dnes? To byste nevěřili. Moji milí klienti – se jak na běžícím páse klaněli ve dveřích a vesele odcházeli bez placení.

Pondělí jsem za sirotka, bez paní asistentky a tak to bylo na mně. Rozpačitě si mnu ruce a říkám rozradostněné slečně: „Mohu poprosit o nějaký ten poplateček…?“ „Jéžišmarja..“... trapas jak kdyby si doma zapomněla sukničku…“Já sem pitomá…“ „Ne, ne, to je OK, já taky občas vesele vyběhnu z hospody a oni na mě volají: „Penízky necháme napříště, ano?“ Pak zas paní již v plné polní, šálku si uvazuje, jak jsem hodnej a jak se jí tu líbilo – i na obejmutí dojde… pak plná dojmů odchází… a já zas: „Nějaký ten poplateček…“ („Ježiš, to snad není možný… já uplně zapomněla…“). Odpoledne mi pán z Prahy třese rukou a má se k odchodu. Já už se nahlas směju a rovnou mu říkám, že už je dneska třetí, co chce zdrhnout bez placení. To jsme se nasmáli…

O čem to jako asi má být, říkám si… o pokoře? O tom nežinýrovat se ozvat? Já si při tom mnutí těch ručiček vzpomněl na pana T. z Nýrska, laskavého a kulantního majitele pohřební služby, jak si taky skoro vždycky podvědomě mnul ručky, když k nám přicházíval na pohotovost… „Tak kdopak nám to umřel?“ Trochu se i klaněl…služebníček… Tak i já si dnes podobná gesta ráčil užívati.

Před pár dny se již patrně tak trochu tato pitvorná energie ráčila chystati… Objednaný klient prostě nedorazil. To se občas prostě stane. Nějak si to rozmyslí, pozapomene či co… Paní asistentka je srdcařka a tak to prožívá se mnou, má z toho zkaženou náladu. Hodinu nic a za nic… a tolik zájemců čeká… Tak na sebe vždy tak nejistě pohledíme: Co teď…? „Ilonko!“, povídám dramaticky. „Já teď vyběhnu na ulici a budu vykřikovat na Vídeňskou: Pojďte k nám! Máme právě volnou hodinu. Vyšetříme, poradíme, přímo tady, jen pár schodů. I výtah máme…“ „Ano!! Běž! Budu se koukat z okna“, září Ilonka. Myslím, že by jít ten úsměv trochu zmrznul, kdybych vskutku seběhl dolů do jarní ulice počal mávat rukama, chytat kolemjdoucí, pokřikovat. Asi by mě ještě prosila a z okna volala, ať hned zase zajedu… Ale možná, že by se dobře bavila, kdo ví… to se musí prostě někdy zkusit… Dobře jsem to totiž okoukal od průvodčích linkových autobusů na Srí Lance. Když nemaj zrovna plno, tak klidně zastaví na rušné ulici, a přemlouvají lidi, ať si nastoupěj (do tý strašný starý kraksny LEYLAND ASHOKA) a někam jedou, že sou volný místa a poplatek malinkej. Někdy v létě bych mohl natáhnout svůj sarong a bosky vyjít na chodník… služebníček, račte dále, neváhejte, postupujte si… jak to činívají komedianti před poloprázdným kolotočem…

Ale, vážně, říkám si, že si ty ruce už nebudu takhle mnout… že to není důstojné. Ve čtyři sedám do auta a vyrážím na Finanční úřad s čerstvým daňovým přiznáníčkem od paní účetní. A před úřednicí s velkým razítkem už si zase mnu ty svoje ručičky… „Tak tady to máte, doufám, že to je v pořádku…“

Tomáš Lebenhart