Síla slof

To f je tam schválně – aby vás to zaujalo, neboť dobře jsem si vědom, že téma jest poněkud otřepané… Často (rovněž tak už otřepaně) lidem vyprávím o placebu a nocebu – tedy síle dobrých a špatných zpráv, potažmo mentálních programů. Povím vám příběh z mého života… bude to krátké, bez zbytečných slof.
V osmé třídě základky mne velmi bavil (mimo těláku a velkých přestávek) sloh. Čeština vůbec, ale hlavně ten sloh, kdy měl človíček trochu té svobody, již vyjmenovaná slova či Tolstoj neposkytovali. Nebo tam být tvrdý y? Já fakt nevim… Tak jsme vždy obdrželi téma… Témata šedesátých let byla opravdu sexy – Jaro. Prázdniny. Vánoce. Výlet na hory… atd. Pak jsme byli též obdařeni osnovou (ta mě srala už tenkrát, leč i pedagogové měli ty své). No a pak se psalo… tenkrát se ve mně něco pohnulo a já se v úvodním odstavci (Úvod) kapku rozepsal o tom, kde se berou ta slohová témata a proč jsou tak nudná. Klec byla pootevřena a já se trochu rozlétl. Pociťoval jsem jisté vzrušení, stejné jako třeba dnes…

Druhý den si mě pozvala učitelka češtiny do kabinetu. Celý zvědavý jsem vstoupil, abych si vyslechl, jaký jsem drzoun a idiot. Žena v nejlepším věku, zjevně životem neuspokojená, ztrácejíc sebekontrolu, rozeřvala se: „Taková drzost! Taková nebetyčná drzost! Kdo si myslíš, že si, ty spratku novinářskej!! (otec byl novinář píšící v angličtině, matka překladatelka, paní učitelka zjevně intelektuálům nefandila). Co si to dovoluješ?! Koleduješ si o sníženou známku z češtiny!“ A tak všelijak. „Opovaž se ještě jednou si dělat legraci ze slohových prací!!“ Případ Ignatia amara… vzpomínám si, jak ve třídě často vzdychala: „Já jsem tu za trest. Za trest!“ To bylo v roce 68. Co by asi říkala dnes…

Táta mi už tenkrát vysvětloval podstatu čtivosti. „Zpráva, že pana Nováka pokousal pes, není zpráva. Zpráva je, že pan Novák pokousal psa!“ Tak já se pak moc nerozepisoval a čeština se pro mě stala nudou. A doma jsem četl Eduarda Štorcha a Karla Maye, Julese Verna a Františka Běhounka, Otakara Batličku a pana Hrabala… toho jsem občas potkával, jak rozvážně kráčí ulicemi Libně se džbánkem či bez něj… Škoda, že se na tu naší soudružku učitelku nezašel podívat…

O dva roky později na gymnáziu, mi jednou, taky v kabinetu profesorka češtiny, po té, co mi při hodině zabavila milostný dopis spolužačce, řekla: „Lebenharte. Nechtěla jsem to říkat před třídou, ale pište. PIŠTE!“ No a já byl zas jak opařenej. Navíc pěkná ženská s delonovsky modrýma očima, zjevně životem uspokojená. Koukali jsme na sebe. Vzduch jiskřil.

No a já začal psát…

Tomáš Lebenhart