Report z nemoci

Včera, tedy ve středu, jsem se ráno probudil s pocitem únavy. Před snídaní, na kterou se tvrdošíjně vždy těším, asi 20 minut všelijak cvičím. Včera jsem po ránu zjistil, že se na kávičku a cheescake, sachr, či štrůdlík absolutně netěším, a nápad, že místo cvičeníčka, se budu jen tak válet, jsem shledal geniální. Nakonec jsem přeci vstal abych zjistil, že na mě něco leze. Chodil jsem domem, jako bych měl na zádech plný baťoh. V práci jsem se spíš ploužil, v krátkých pauzách mezi klienty jsem u umyvadla dělal akutní autopatii, nicméně, lépe nebylo, spíš hůře. Začaly se objevovat břišní příznaky. Mimo nechutenství i lehký pocit na zvracení a tak nějak blbo. Jako by se ten baťoh přestěhoval do břicha. Byl jsem rád, že středa je krátký den, tj. pracuji jen dopoledne. Odpoledne obvykle provádím různou administrativu a lítám po Klatovech, po nákupech a úřadech.

Doploužil jsem se do Vitalky (už jen pro ten název) s pocitem – něco bys, chlapče, přeci jen měl sníst. Zcela netypicky jsem nedojedl a sklesle vypadl. Rovnou do auta a domů. Dal jsem plán. Použil jsem ajurvédskou první pomoc: Napřed šťávu z limetky + nastrouhaný muškátový oříšek s trochou studené vody. To je balzám na žaludek. V ordinaci ještě Nux Vomica 30. Později Do hrnku s teplou vodou lžičku medu a mleté skořice. To čistí tenké střevo + žlučník, játra a asi i slinivku. Třetí etapa byla večer. Zase v teplé vodě kurkuma + pepř pro detox tlustého střeva. V koupelně jsem provedl autopatii z prány (2 minuty). Zde malinko odbočím. Před pár dny o víkendu jsme byli po čase s Jiřím Čehovským na běžkách. „Jirko, mám celkem dost případů, kdy selhala akutní autopatie, hlavně u dospělejch“, říkám v běhu. „To já taky. Mnohem více se mi osvědčuje u akutních nemocí prána.“ A pověděl mi několik velmi zajímavých případů dramatického a rychlého uzdravení. Na to jsem si právě vzpomněl.

Po ap jsem zalezl, někdy kolem třetí, do pelechu, s pocitem, že asi chcípnu. Horký dech, přitom zimnice s třesem, rozbité tělo, bolest očí. Zjistil jsem, že NEMÁM doma Eupatorium, které bych tak potřeboval. Vzpomněl jsem si na Věru Chytilovou, jak někde svým krákoravým klasem vyprávěla, že chlapi se pořád tvářej skvěle, cvičej, posilujou, vůbec jakoby nestárnou, vypadaj dobře – a pak jednoho dne prostě chcípnou…

Zadal jsem tělu jasný příkaz. Všechno vydržím, ať se děje cokoliv, ale zítra ráno musím sedět v ordinaci a makat! Celý den klienti, kteří čekali přes dva měsíce. Jeden až ze Zlína… Vymotal jsem se do sprchy a dal další pránickou autopatii.. Sprcha je nápad ing. Matyáše a mě se dost osvědčuje. Má něco do sebe. Vylepšil jsem si to tím, že klečím ve sprcháči a točím lahvičkou, jako když se šroubuje nad hlavou. Dochází k jemné, průběžně sílící informaci o současné nemoci, ošetřuje se aura ze všech stran… je to přímo skvělé. Toť má zkušenost. Jen mě nenapadlo to aplikovat na akutní fyzickou nemoc. Noc byla dlouhá, plná těžkých snů…

Dnes ráno se probudil zcela jiný člověk. Hned jsem pocítil, že je vyhráno. Tato energie rostla (snad ještě teď večer roste…) po celý den v slušném pracovním zápřahu. Hlad jak dva vlci. l´apetit general – chuť na všechno možné… Tento příběh má ovšem ještě jeden rozměr.

Dochází mi to pomalu, až nyní… Včera později odpoledne, které jsem trávil v ložnici, pootevřel jsem střešní okno, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Zcela výjimečně jsem se zabednil, protože mě

držela třesavka. Kouknu ven k brance… a jako ve snu vidím přicházet Barbuchu, svou černou kočičku, přes měsíc ztracenou… Vyběhnu ven a ona vchází do domu jako by se nechumelilo (skutečně nechumelilo). Prošla pokoji s ocasem vzhůru, dole, v patře, něco pojedla a pak se mi uvelebila na klíně. Byl jsem celkem fascinován tímto úkazem v polomrákotném stavu vyčerpání. Strávili jsme spolu asi pět hodin. Dokonce seděla na psacím stole, když jsem něco psal na notebooku. „Hlavně nechodit po klávesnici, jo?“, říkám jí, neboť znám její zvyky. Pak jsem ji tradičně popadl za kožich a vynesl ven. Neprotestovala. Ráno opět nebyla – a není dosud. Prostě není, šla si po svých. Pochopil jsem, že mě přišla NAVŠTÍVIT… že se rozhodla pro svobodný a nezávislý život a přesto přišla, když mi bylo blbě. Dny budoucí potvrdí či možná vyvrátí tento můj dojem…

Aktuální dodatek, sobota odpoledne, o tři dny později:

Jedu domů z Kašperských Hor a zastavuji ve vsi před domem pana Jarošíka. Z auta jsem zahlédl, že má dveře dokořán, půlstoletí starý bicykl opřený o zeď. „Haló, haló, jste tu?“ Vyšel ven… „Nevíte o mý černý kočce?“ Dlouhý pohled modrých očí, hlava na stranu, jako vždy když nenalézá slov. A tu vidím Barbuchu, jak vychází z jeho domu… Za ní další černá kočička. Jsou obě hravé, začaly se zajímat o moje dlouhé povlávající tkaničky od tenisek. „Tak koukám, že se k Vám odstěhovala…“, povídám s jistou úlevou. Jen rozhodil rukama. „Proč jste mi nic neřek?“ Opět mlčí a usmívá se. Trochu jsme na sebe hleděli a řekli si vše potřebné – beze slov. Čich mě tedy neklamal…

Řekl jsem mu, že mám velkou radost, že je v pořádku. „Vy nejste celý dny doma a jí je tu dobře. Tohle je její sestřička“, ukazuje na druhou číču. „Pořád jsou spolu, pořád si hrajou. Po novým roce dostala zápal plic, kašlala a hubla. Vařil jsem jí polívky. Ale byla hyn. Pak přišla ta vaše a ona se vzpamatovala…“.

No, co na to říct. Hliník se odstěhoval do Humpolce a Barbucha do Újezdce – k sousedovi. Vše je jak má být. Co my lidi, víme.

Tomáš Lebenhart