Příběh z patolky

Kdo jest vybaven citlivějším nervovým systémem, může o tuto krátkou, však lehce hororózní stať s lehkým srdcem přijít… Žádný Hitchcock, spíše s humorem, jako vždy…
Moje zvídavá přítelkyně, ale i já sám již dlouho přemýšlíme nad zajímavým medicínským jevem. Z odborné literatury (např. Prof. Jelisejevová, Moskva, či u nás Ing. Hana Bláhová, Brno) a dále z mnoha dalších ústních zdrojů a ze svých vlastních ojedinělých zkušeností celkem jasně vyplývá, že za mnoha (ne-li za většinou) nezhoubnými, ale i zhoubnými nádory jsou ve skutečnosti parazitární útvary a ložiska. Vrtalo nám hlavou, jak je možné, že to patologové celého světa při svých histologických a cytologických vyšetření neodhalí. Prof. Jelisejevová tvrdí, že parazit může buňku změnit tak, že se pak může jevit jako nádorová. Z dávného studia patologie a histologie si matně pamatuji, že jsou zde vymezena jasná morfologická pravidla, týkající se tvaru buněčných jader, genetického materiálu při tzv. mitózách – tedy jeho štěpení spouštící buněčné dělení a konečně i jejich počet ve vzorku tkáně a tvar buněk samotných. Složité, ale pro histologa či patologa jasné. Poněkud smutné, je, že pokud by se skutečně jednalo o parazitózu (kdekoliv), považovanou mylně za maligní nádor, následná onkologická léčba (chemoterapie, ozařování) oslabí lokální i celkovou imunitu a parazité tak získají větší ničivou sílu. Takový klinický průběh, bohužel můžeme často pozorovat.

A tak jsme se rozhodli, že navštívíme zkušeného patologa na klatovském patologickém oddělení. Jde o samostatný jednopatrový dům v areálu nemocnice. Stranou na kopečku. Tak jsem tam po domluvě s primářem, starším, laskavým pánem, jehož znám již přes třicet let, přijeli…

Jako Mach s Šebestovou, držíce se za ruce zazvonili jsme a čekali. Po chvíli bylo slyšet klíč v zámku a dveře se pomalu otevřely. V nich se zjevil mladý zavalitý muž s hustým světlým plnovousem. Tyčil se několik schodů nad námi a vypadal vskutku hrozivě. Mlčel a nehýbal se. Vypadal jak obrovský ruský mužik. Nebo v souladu s kresleným Večerníčkem, jako pračlověk Janeček.

„Jdeme za panem primářem“, pravil jsem směle.

„Tady je pitevna“, zahřměl. „Musíte z druhý strany a tam je na schodech zvonek. Se asi nebudete chtít…“

Otočili jsme se a obešli dům. Tam s ulehčením vstoupili do jiných dveří, které byly pootevřené, a opět zazvonili. Za chvíli slyšíme opět hlomození klíče v zámku a už zase zíráme na podmračeného obra.

„Tady je pitevna! Jdete sem z druhý strany. Řek sem, že zvonek je na schodech“ a ukázal paží vzhůru.

„Aha, díky…“, zablekotal jsem a s celkem trapným dojmem jsme přítelkyní stoupali po schodech. Jako chlap – lodivod jsem tedy selhal… Tam už jsme po zazvonění byli přijati paní sekretářkou a brzy uvedeni do malé, ale útulné kanceláře pana primáře.

Byl velmi vstřícný a sdílný. Vysvětlil jsem mu, co nás zajímá… ví, že se věnuji přírodní medicíně a nemá s tím žádný problém. Začal nám malovat buněčné dělení, tvary patologických buněk a různé variace nádorového bujení.

„Poznal byste v buňce parazita?, zeptal jsem se přímo.

„Jistě“, opáčil s úsměvem.

„Nelze se tedy zmýlit? Nemůže nitrobuněčný parazit změnit buňku tak, že se na cytologickém vyšetření pak může jevit jako nádorová?“, dotírám dál. (Chci trochu napravit reputaci)

„To je vyloučeno“, ujišťuje mne.

Ještě to nevzdávám úplně. Viděl jste někdy v životě parazitární ložiska u zemřelých onkologických pacientů?“

„Ne, nikdy.“ Je mu asi sedmdesát let.

„Viděl jste vůbec někdy parazitární ložiska?“

„Pokud si to vybavuji, tak párkrát…“.

„Viděl jste je někdy v mozku?“

„Nikdy“, ujistil nás.

Pak jsme si ještě chvíli všichni tři povídali, ale již ne takto k věci. Velmi milý a zkušený pán…

Odcházeli jsme poněkud rozpačití… Jak to tedy vlastně je? Něco tu prostě nehraje. V tuto chvíli prostě nevím. Budeme ale pátrat dál… to téma je opravdu zajímavé. Kde je ten zádrhel? Může něco patolog nevidět, jen protože to nehledá, že to neočekává, nebo dokonce že ho to nikdo neučil? To by byla jistě odvážná teorie… Anebo snad, že by se všichni ti amatérští parazitologové pomátli? Včetně profesorky? Snažím se poctivě slyšeti obě strany. Asi před 7, 8 léty jsem se na to zeptal jednoho pražského patologa, profesora, co píše knihy pro studenty… Ten mě rovnou poslal do prdele. Necháme to dalšímu času…

Byli jsme rádi, že jsem zase na čerstvém vzduchu, přítelkyně ani trochu nepobledla, ač nezdravotnice, dala exkurzi v klidu. Jen ten Janeček nás kapku dostal…

A já si jen tak lehce uvědomil, že až se tu s ním setkám příště… asi pojedu rovnou. Mám ale spoustu času, což?

Tomáš Lebenhart