Příběh z města S
Je město, nikoliv veliké, nikoliv malinké… v naší zemi. V místní nemocnici je více než 30 let zaměstnán Vietnamec, který má denně přes 150 klientů. Není lékař, není zdravotník. Kdysi u nás pracoval v místní fabrice, jak bylo tehdy zvykem. Po revoluci se mu nechtělo zpět a tak požádal ředitele nemocnice o zaměstnání. Ten to, pochopitelně odmítl. Pan (říkejme mu třeba Nguyen) se na něj přes stůl zahleděl a pak poprosil, aby mu podal ruku. Uchopil ji a asi tři minuty třemi prsty měřil jeho puls… Pak mu sdělil vše o jeho zdravotním stavu od dětství do současnosti. Pan ředitel jej zaměstnal jako nějakého technika a od té doby tam pracuje. Místní lékaři mu posílají nemocné, což už je pochopitelné méně a množství lékařů k němu i chodí. Ne co by zdravotní dozor. Ale co by klienti. Na tomto místě si neodpustím tu trapnou větičku: Jakákoliv podobnost se skutečností je naprosto náhodná a iluzorní…
Berte mne tedy jako iluzionistu… Na tuto čistě legrační iluzi mne dnes navedl jeden můj klient z města P, jež nedaleko jest. Já také vlastně pracuji jako iluzionista, kdyby něco… Pan Nguyen provádí akupunkturu. A to mistrně. Ve Vietnamu mají jeho předkové dávnou tradici v tomto čínském umění. Jejich rodina ale postupně vyvinula jedinečnou odnož akupunktury, propojenou s hlubokým spirituálním vhledem. Můj dnešní klient mi vyprávěl o svých osobních zkušenostech s jeho léčbou a já jsem jen kroutil hlavou… Opět čirá iluze, vždyť náš odborný vedoucí všem vypráví, jaký je akupunktura nesmysl. Evidentně si někteří lékaři dělají co chtějí a to nejen ve velkém městě H.K.
Toto ale nepíšu, z důvodu podporu celostní medicíny (této naprosté iluze), nýbrž proto, že jsem v době nedávné poznal hned troje mistry z Vietnamu. V článku SAPA a papu vyprávím (zde čistě realisticky) o lahodnosti jejich kuchyně a to v syrovém, bufetovém, hygienicky nepřípustném prostředí pražské Libuše. Další Vietnamec mne před asi deseti dny stříhal a holil v centru Klatov. Nikdy ve svém již dost dlouhém životě jsem v oficíně nezažil takové nasazení a zručnost jako tam a tehdy. Projevil svůj talent a skutečně tvořil. Z postaršího umolousaného chlápka během deseti minut vytvořil docela šaramantního mladého muže – opět iluze, leč příjemná. A nic na mě neplácal, to bych ani nedovolil. Pracoval pouze s tím, co jsem měl na hlavě. Tvořil. Měl z toho radost. Já taky. Má denně narváno. Jako v bufetech Sapy, jako Nguyen v městě S. A při tom se jejich mistrovství odehrává ve velmi nuzných prostorách.
Z mnoha Vietnamci jsem se poznal během svého dlouhého působení v Železné Rudě. Naučil jsem se rozeznávat jejich individualitu, mentalitu, zvyky, způsob myšlení a vnímání světa… Naučil jsem se myslet jako oni a používat to v pravou chvíli - tedy při kontaktu s nimi. Nedávno jsem na náměstí v Kašperských Horách potkal jednoho z nich. Přes deset let jsme se neviděli. Pamatoval jsem si jeho jméno. Vím, že pamatovat si jméno je jedna z věcí, které si oni velmi cení – u nás. „Zdravím vás, milý Bao“, povídám a skláním hlavu. On se rozzářil a také mne poznal. Všiml jsem si, že oni si pamatují lépe než my obličeje, oči… Utkvěl mi v paměti zejména pro jeden zvláště komický okamžik v mé ordinaci na Rudě. Než odešel, naklonil se ke mně a tiše pronesl: „V čekárně Mongolka“ a laškovně naznačil dlaněmi velká prsa a pak (což bylo ještě lepší) se zašklebil a prsty ještě zvýraznil šikmé oči. Vietnamec si dělal srandu, že je někdo šikmooký! Fakticky. No a opravdu, po něm do místnosti nakráčela statná Mongolka Bakdžadral Chulungcecek. I toto jméno jsem si zapamatoval. Pracovala jako krupiérka v místním kasinu. Musel jsem i jako lékař uznat že, měla výrazněji větší prsa než je
běžné u Vietnamek a též výrazněji šikmý prostor kolem očí nežli je běžné u Vietnamců. Bao pravdu děl… a tak jsme trochu pokecali a on mi ukazoval, jaký dům na Kašperkách koupil, kolik má již dětí a jak jde obchod. Je základní slušností zeptat se, jak jde obchod… skoro to nahrazuje zdvořilostní dotaz – Jak se máte.
Koukám, že už zas vypadám jak ospalej dikobraz a vlasy mám nějak divně rozježený a jednotlivé vasy mi trapně na vršku hlavy stojí, jako nějakýmu Rákosníčkovi… budu muset zajít brzy za holičem. Rákosníček zaběhne za Vietnamcem, aby to dal do pořádku. Musim v tomdle věku o sebe trochu pečovat…
PS: Jo mimochodem, já se ted na starý kolena tak nějak transformuju nebo co, zaběhl jsem asi před šesti týdny na svou první pedikúru.. Moje milá do mě intenzivně, jak ona to umí, mluvila, abych se nestyděl a tak… že na tom není nic úchylnýho… A tak jsem zašel za krásnou kamarádkou, u nás v Klatovy City, která se pořád směje, i když už je jí dávno přes dvacet a své řemeslo ovládá mistrně. Řekla: „Máš příčně plochý nohy.“ Koukám na ní nevěřícně. „Nikdy nezabolely a co se naběhaly.“ „Jasně, ale záda tě bolej, co?“ „No to je pravda, už jsem si za ty roky zvyk.“ „Kup si vložky pro příčně plochý nohy a do šesti tejdnů tě bolet přestanou.“ Usmívám se jako blbec. „Ukaž pravou botu.“ Podávám jí botu. „Šmajdáš, hochu, to je to celý.“ A srdečně se smála… koupil jsem vložky a ty záda bolet přestaly. A já léta všelijak cvičil, válel se na míči, bral jsem čínu, homeo…, poslouchal o minulosti a o finančních starostech… „Kup si vložky, hochu.“ a je to. Tak takhle roztodivně se ten náš svět točí…
Tomáš Lebenhart