Příběh červnového dne

Obyčejný červnový den… nečekejte nic převratného, nic dramatického, ba nic zábavného natož poučného. Nechte se na chvilku unést náladou teplého bezmračného dne na prahu léta…
Ráno jsem odvezl auto do čistírny… už si to po letech velmi zaslouží. Prý bude vevnitř jako nové…tož těším se… zítra odpoledne si pro něj jedu… takže se pohybuji (dnes i zítra) na kole. Ať žije Evropský den cyklistiky – dnes (4. 6.). Když se rafičky v ordinaci nastavily tak, že úplně nahoru a jakoby splynuly, vyrazil jsem do rozpálených klatovských ulic. Prošel jsem Vídeňskou ulicí k Vitalce (příhodné jméno – udržuje dost Klatováků při životě)… a celou svou bytostí vnímal nádhernou atmošku. Sicilské klima, sicilské myšlenky… tedy dost nebezpečné, že?

Poseděl jsem u jídla se svým zářivým stomatologem, dr. Chobotem, má mučírnu kousek nad tou mou…vlastně skoro přesně mezi mojí kanceláří a Vitalkou. Přišla řeč (jak jinak v Palermu) na dobré kafe. Tak jsme si o něm krásně, až eroticky vyprávěli a koukali si do očí a slintali – skoro bych užil tu jeho zubařskou odsávačku… Ujišťovali jsme se vzájemně, že to prakticky nejde předávkovat a jmenovali různý kávový destinace… pak jsme vstali od stolu a zjistili, že máme úplně stejný šortky (s jemnejma modrobílejma svislejma proužkama. Pan kuchař vyšel s pekáčem, zadíval se na mě dlouhým, hlubokým pohledem (taky šortky + zástěra) a já s napětím čekal, jaká filozofie z něj vypadne. Povídá: „Do konce června, doktore… do konce června.“ Ve vteřině jsem přesně pochopil, o čem mluví. Smutně jsme si přitakali a rozešli se po svém…

Dál jsem se pohyboval ve středomořském vzduchu kolem náměstí s foťákem v igelitce BOIRON a kochal se sochama i nesochama… zaběhl jsem za Šárkou do Šiwy, krátce pokecal… vyslechl náznak velkého orientálního příběhu… bude časem na webu… byli tam i její sametoví synkové… dělali jsme na sebe různý posunky pomocí prstů…. ještě venku na odchodu jsem jim ukazoval prostřední prst skrze výlohu, což u dvěma starším německým dámám přidalo poněkud více vrásek… jaksi zaskočeny sicilským temperamentem uprostřed jinak malebného českého městečka…

Zamířil jsem do parku a cestou si vyfotil sochu… oh, takto si katolictvo představuje spiritualitu…(viz foto). Pak se utábořil na chvíli na lavičce a tvářil se jako turista a dopřával si … si-estu. Si? Rozumíme si? A sukničky povlávaly a sluníčko bylo jediným svědkem stavu mé mysli. Červen, tak proč se trochu nečervenat… ach, co bude v červenci… a v říjnu z toho asi už budu jelen…

Co bych to byl za Itala, kdybych se nezastavil na zpětné cestě na espreso… je to jediná chvíle, kdy si s radostí dopřeji učinit ze tří posledních prstů pravé ruky elegantní vějířek, drže bílý porcelánový koflíček mezi palcem a ukazováčkem… a taky srkám, to je další výjimečná, ryze espresová příležitost. To by ze mě pan Tolle měl nejspíš radost – kouzlo přítomného okamžiku…

Po odpolední šichtičce, kde mi padesátiletá klientka vyprávěla, jak jí revmatoložka chlácholila, že skončí na vozíku, což v jejích letech není nic mimořádného… že to zná, že je to prostě život, co by chtěla. Do toho v pauze internetová info, že hygienici nařídili čtyřem tisícům dětí v Dejvicích očkování proti (neexistující) hepatitidě A… Inkvizice středověku tiše funguje i dnes. Mnoho stejných rysů. Chrámy, pláště, latina, nesrozumitelnost… Před Husem byla veškerá (povinná) kázání v kostelích v latině, takže nikdo ničemu nerozuměl… ovečky… ve zdravotnictví totéž…

Tak jsem skočil na kolo a ujížděl červnovou krajinou k Újezdci… proti mně dva mladý lidi na kole, říkám si, sluší jim to, takoví vyrýsovanci, naštěstí opačného pohlaví… a on to Jakub se svou slečnou, jeli domů do Klatov… říká synek, ten červen mi dává…jak relativní vše může být… on má pylovou alergii a bere Xyzal… to de děs, můj syn bere Xyzal… říkám mu, hele, a co Guna Allergy Treat…? Aha, na ten jsem zapomněl… to je s dětma někdy kříž…

Před Spáleným lesem mezi poli, jedou proti mně dvě mladý holčiny na hnědejch koních… vypracovaný těla á la lady fitness – jen v bikinách, jak plážový volejbalistky… špulej trochu pusy… tak jsem ze svýho sedla pohlédl k těm jejich a tajně v duchu zaskučel…

V lese potkám v protisměru pana Jarošíka, jak jinak než na svém obstarožním bicyklu… zastavili jsme se, dva cyklisti, v den evropské cyklistiky… Říkám mu, že Barbucha ke mně často teď chodí. „Ona ani nechce jídlo, jen se de pomazlit, pobejt… dobrý ne?“ A on se svou stručností a kouzelnou věcností: „Vona se mnou ale spí“, a opřel se do pedálů…

Mám za to, že je furt lepší se trochu červenat (když už je ten červen) než třeba modrat, nebo něco podobnýho – uznejte sami…

Tomáš Lebenhart