Povídka z čekárny

Jak asi víte, pracuji v Klatovech v domě, kde dole je lékárna a dvě ordinace (urologická a neurologická) a v prvním patře je moje ordinace plus ordinace praktické lékařky a kolegyně psychiatričky. Máme zčásti velkou společnou čekárnu. Pak jsou ještě malé čekárničky u mě a kolegyně pro psyché. Začíná to dost nudně, což… ale nebojte, dostane to hned spád, švih, říz a svěžest.
Je středa a to je den, kdy se na psychiatrické ambulanci neordinuje, neb sousedka vyjíždí za pacienty tzv. do terénu. A paní praktická lékařka ordinuje až od dvanácti. Ráno, než se objeví první moji klienti a rozbimbají se telefony, vyřizuji maily. Píšu mé přítelkyni, že jsem opět na patře sám – tak sám, že bych tu mohl klidně po čekárně chodit nahý. To však neznáte moji milou. Odepsala věcně: Dokaž to. Šup. A to zase neznáte mě: Takové výzvy chlap plní a to bez rozmýšlení. Jen počkej, říkám si a lovím v žebradle foťák. Jdu do čekárny, pro jistotu zamykám, bílé šatstvo padá na podlahu a já si sedám na lavici, jak mě pánbůh stvořil a pořizuji selfie. Koukám na displej – hmm, jsem tam do pasu, tedy bez hlavního důkazu. Tak znova. Zase koukám – důkaz by byl, ale chybí horní půlka hlavy. Taky blbý. Fotím po třetí a natahuju ruku jak orangutan. Ačkoliv i tak trochu vypadám, je jasně vidět že jsem to já, nahej a v čekárně.

Jak to tak hodnotím, nevěřím svým uším – v ranním tichu se ozvalo zlověstné tiché zašelestění dobře naolejovaného kovu – a já jsem bezmocně hleděl, jak se pomalinku roztahují dveře od výtahu. Oh, ano, jsme vybaveni moderním výtahem. Na to jsem nějak nepomyslel… Rychle jsem uskočil za sloup a nohou si nahrnul hromádku šatstva pod sebe. Jedním okem sleduji, jak na scénu osvětlené čekárny rozvážně přichází starší žena a s pomocí hole pomalu ale jistě kráčí k psychiatrické ordinaci, před kterou jsem se krčil. Zastavila se na úrovni mého sloupu a přečetla si na dveřích (na štěstí dost výrazný) nápis, že se dnes ordinace nekoná, netušíc, že metr vedle ní stojí ten nejpsychiatričtější myslitelný případ. Povzdechla, otočila se a odkráčela zpět ke zdviži, ocelové pláty se opět šelestivě otevřely, pak zase zavřely a paní odjela do přízemí, bez nejmenšího ponětí, o co přišla…

Rychle jsem se oblékl, poslal milé roztomilou fotečku a řekl si v duchu: Tos měl ale štěstí, blbečku. Neboť Klatovy jsou město malé a místní ženy velmi sdílné. Vida, jak někdy stačí málo a 35 let budovaná pověst může vzít ve vteřině za svou. Ještě, že jsem si to s tím výtahem vymyslel. Ale to se skutečně stát mohlo. Na ten náš slavnej výtah jsem fakt nepomyslel….

Tak to by bylo… někdy vznikne povídka či článek čistým záznamem faktů, jindy si autor může něco přidat. Říká se tomu vznešeně autorská licence…

Tomáš Lebenhart