Pohodička

Dneska jsem se dost poflakoval. Dovolená, středomořské počasíčko. Výjimečně žádný ostrý plán. Ráno bábovka od tety z jižních Čech, kapučínko vlastní výroby, z čerstvě namleté kolumbijské kávy - kupuju jí v Elektru u pana Kopřivy, on taky ví, co je dobrá káva, tak to tam u pokladny má - tu nejvyšší kvalitu… skořice ze Srí Lanky, napěnit v mašině mlíčko, to jsou strašný zvuky, ale výsledek je lepší velmi dobrá… Tak sedíme s Jakubem na zahradě, on taky volno, před osmou a 23 stupňů ve stínu… no, Itálie. Azzurro, perfetto. Žádná miso polívka, jáhlová kaše… dneska je to jinak. Přemýšlel jsem, co budu robit. Nakonec jsem dal do auta kolo a rozjel se směr Kdyně…
A náhodou jsem objevil perfektní zkratku do Modlína, kde pobíhají ovečky a kozičky - dneska polehávaly, opalovaly se - už docela hnědé… jsem si říkal, že jim musí být dost teplo, ty kožuchy… Tak, kdo je z Klatovska nebo Domažlicka, dávejte pozor: Kdybyste chtěli ty úžasný produkty od pana Buchty (viz Zajímavosti), tak vám poradím parádní cestu na kole. A pak ještě něco navíc… Pan Buchta je léčitel, ani o tom neví. Asi po 12ti kilometrech od Klatov, kousek před Libkovem, je ukazatel doprava, na Slavíkovice. Auto zaparkujte v Libkově, hned do leva před Večerkou (uvidíte barevné kontejnery na třídění odpadu). Pak už na kole. Zahněte na ty Slavíkovice a asi po 300 metrech odbočuje z hlavní úzká asfaltka do leva podle pole s ječmenem k televizní kovové věži. Pak se vjede do lesa a jedete 2 km po zelené lesníma cestama a jste tam. A baťůžek musíte mít, abyste si ty jogurty a sýry mohli odvést.

Když jsem vjel do lesa, koukám, u cesty křížek s Ježíškem a nápis: JSEM CESTA, PRAVDA A ŽIVOT. Tak mě to nějak vzalo, ta prostota, ta cesta…jak jsem se tam intuitivně vydal. Zastavil jsem, opřel bicikl o strom a chvíli jsem byl mimo. Jak jednoduché a přitom stále naléhavé… Pán Bůh ústy Ježíše mohl oznámit jen: JÁ JSEM CESTA. Nebo JÁ JSEM PRAVDA. Nebo JÁ JSEM ŽIVOT. Dostalo se nám ale trojího potvrzení. Těžko se někdo může vymlouvat, že to nepochopil. Nejraději bych si tam klekl, ale říkám si, třeba někdo pojede, no, takový já jsem. Když provádím autopatii ze sedmé čakry u studánky ve Zhůří, na ksiftě roušku, lahvinku nad hlavou, tak místo, abych se modlil za pomoc při Uzdravení, modlím se, aby někdo nejel… Nevím, jak, vy, ale chci mít na tyhle věci svůj klídek…

Pak, jsem zasvištěl zpátky k autu (10 minut), hodil zas kolo dozadu a rozjel jsem se směr Pocinovice. Po kilometru jsem zastavil vpravo u křížku - většího, nepřehlédnete, a vzal do rukou plastové kanistry a sešel nějakých sto metrů dolů po lesní cestě. Tam je katolický kostel a vedle kaple. V ní pramení léčivá voda. Každý si tam může přečíst historii objevení pramene a popis jeho zázračných účinků. Taky je tam soupis přikázání, jak by se měl člověk chovat. Ale žádná katolická dogmata. Cti vodu, buď přítelem slunce, neubližuj zvěři, neškoď zemi, a tak… Voda teče do velkého kamenného bazénku. Musíte si kleknout a v pokoře si nabrati kolik vody unesete. Voda je lahodná a pan Jarošík ji dnes ochutnal a pravil, že je dobrá. V kapli je silná energie. Nikdo tam nebyl a tak, když jsem měl natankováno, poklekl jsem (přeci jen) a pomyslel na Vesmír. Najednou jsem věděl, že nikdo nepřijde - a když, tak se nebude ničemu divit…

Před pár dny jsem s Xolotlem, mexickým šamanem a s průvodcem, panem Frenzlem, chodili po okolí Prášil, a navštěvovali jsme silová místa. V Dobré Vodě nad Hartmanicemi je podobná studánka. Tak jsme tam taky klečeli a máčeli si čela a pili z dlaně… Pak jsme prošli lesem k autu na Rovině a tam

byla rodina s malejma dětma a stavěli indiánské týpí. No a najednou dítka koukají na náčelníka a hned: „Máme to dobře?" Úplně přirozeně. Vyjevený tatínek se ptal, jestli je to opravdovej indián, odkaď je, a tak různě a žasnul a nemoh to pochopit… „Bueno", usmál se na děti Xolotl. Máte to dobře…

Xolotl ten den skoro pořád mlčel, usmíval se pod knírem a spíše si povídal s Duchy. Když náš průvodce, který celé odpoledne velmi zasvěceně a s posvátným nadšením vysvětloval zajímavou historii kolem svatého Vintíře, odjel, řekl: „Moudrý muž". Na Prášilech prováděl můj mexický přítel obřad na místě někdejšího kostela, kde sídlí předkřesťanský Velký Duch. Zapálil posvátný gópal a v tranzu si něco prozpěvoval. Kolem právě projížděli popeláři, zírali ze zadních stupaček na Xolotla a na tu scénu, něco volali a chechtali se. A my s panem Frenzlem jsme zase zírali na jejich řidiče. Za volantem seděla krásná, mladá ženská, blondýna. „To se máte. Vozí vás pěkná ženská", volám na ně. No a oni se pořád chechtali a mávali…

V autě poslouchám, že se nám v Londýně právě narodil Spasitel… Každý jsme holt tak trochu šáhlí, že? Někdy tak trochu celej národ. Je fajn, nebrat se příliš vážně. Zrovna včera mi pan Jarošík vyprávěl, jak sebou plácnul na kole. „To byste nevěřili…", - to miluju, jak on říká „To byste nevěřili, to byste koukali, atd. To mám vždycky dojem, že jsem namnoženej, že je nás víc… Tak mi říká: To byste nevěřili, jak je těžký dostat nohu z toho padlýho kola. Majznul jsem sebou u Kauflandu a nemoh jsem dostat tu hnátu véen". (Ale věřili, věřili, o tom něco víme...) „Za mnou tirák, zastavil kousek vode mě a troubil jak parník. No to byste tomu nevěřili, já se na tý silnici mrskal jako kapr… to byla doba, než jsem se zved". No a já se svíjel smíchy a oceňoval, jak si ze sebe umí dělat prču. Tak, zatím…

Tomáš LebenhartXolotl medituje na Vintířově skále