Padlí hrdinové

V krátkém textu se chci vymezit a vyjádřit svůj nesouhlas s hysterií, kterou rozpoutala naše informační média v souvislosti se smrtelným válečným incidentem v Afghánistánu. Proč? Vnímám to jako velmi nebezpečnou energii. Pokusím se vysvětlit…

Před několika dny, 5. 8. při sebevražedném útoku fanatického talibánce přišli o život tři mladí čeští vojáci. Nepřísluší nikomu vyjadřovat se k takovým osobním tragediím a posuzovat okolnosti. Budu se vyjadřovat nad rámec osobní mise každého z nás zde na Zemi.

Tito stateční chlapci se svobodně a dobrovolně rozhodli (důvody ponechme stranou), že nastoupí do mise NATO a budou bojovat proti zlu, budou bojovat za Českou republiku, za nás za všechny. Věděli, do čeho jdou. V Afghánistánu je denně (už asi 20 let) zabito několik až několik desítek vojáků i civilistů. Nerozumím mediálnímu, politickému pojmu hrdinové. Nerozumím tomu, proč u nás houkají sirény a lidé chodí zapalovat svíčky. Paní na ulici do kamery ČT štkala, že má stejně starého syna… Nechápu, že je český národ „na nohou“ a ostatky hrdinů doprovázely vojenské stíhačky.

Pro mne jsou větší hrdinové lidé s rakovinou, kteří se vzepřeli onko-byznysu a navzdory srážení svým okolím se dokázali tvrdou prací na sobě uzdravit. Mnohem větší hrdinové jsou pro mne maminky, které brání své dítě před farmaceutickými a politickými predátory a přes výsměch své rodiny vedou potomka ke zdravému životu. Ženy, jež vzdorují bezcitnosti a terorizmu manželů a tchýní, jež si kupují její děti jedovatými pamlsky. Mnohem větším hrdinou je pro mne člověk, třeba velmi úspěšný, který jednoho dne prohlásí, že se mýlil… že to prostě posral.

Současný tzv. civilizovaný svět je plný násilí a kriticky nízké emoční – tedy přirozené inteligence. Dnes například Izrael zažil 24 raketových útoků… dnes například letecká puma Saudského královského letectva v Jemenu zabila 29 školáků a 15 dospělých. V hlavním zpravodajském pořadu ČT1 těmto drobnostem věnovali necelou půl minutu. Mnohem déle mluvila nastrojená, načesaná brigádní generálka o hrdinství našich žoldnéřů. A plukovníci a podplukovníci a vojenští kaplani plkali a plkali… Ceremonie neberou konce, lidé se na chodnících zastavují a vzdávají úctu. Šílenství, které předčí i Husákovu éru… Rituály a obřady divochů jsou smysluplné. Naše naprosto bezduché a hloupé.

Problém je v tom, že lidé – v tom jsme, bohužel my Češi, mistři, místo aby vědomě a trpělivě řešili své vlastní sračky, raději se v lítostivých emocích vrhají na jakékoliv téma, jež jim sdělovací prostředky rády nabídnou. Včetně zatoulaného pejska… Zde bych jako lékař pracující s informační léčbou vřele doporučil autopatii z vlastní stolice. Já ji momentálně dělám.

Za sebe jasně říkám, že za mne nikdo svůj život nepoložil a nikdo nešel hájit mé zájmy. S vojenskými ani náboženskými misemi nemám NIC společného! V Afghánistánu nemáme co pohledávat. Ani Američani, ani před nimi Sověti. Ani v Iráku, ani ve Vietnamu, ani v Korey ani v Kambodži – nikde! To je mé přesvědčení. Pláčete, drazí reportéři, drazí spoluobčané na nesprávném hrobě.

Tomáš Lebenhart