Oběd v Máze

Když zajdu na oběd do arabského bistra v Klatovech, skoro vždy se něco zajímavého dozvím. Buď od samotného majitele, Abú Nofala, nebo od člověka, s kterým sedím u stolu. Dnes to nebylo jinak… Tři stolky, na fleku, takže se lidi u jídla družej chca nechca… To je docela fajn samo o sobě. Když člověk přijde do klasické restaurace, je rád, že zaujme místo někde stranou, v soukromí. Jasná věc. Malé, etno nebo stylo bufety mají odlišnou atmo. Doufám, že mi nepřestáváte rozumět. Krátká (jako by uťatá) slůvka, končící na o mě prostě momentálně bavěj… viz třeba chemo- techno…
Sotva jsem vložil lžíci do husté polévky, sedl si ke mně hustý mladík. Vysoká atletická postava, vyloženě příjemný, oduševnělý obličej… Měl dost vyváženou energii – poklidného bojovníka. Přisedl si bez obvyklých keců (je tu volno? Nechte si chutnat…). Podíval se mi do očí a optal se: „Jak se daří Kubovi?“.

Při velmi zajímavém rozhovoru jsem pochopil, že zatímco mého staršího syna dobře zná, mě rozhodně nikoliv. To mě zákonitě dovedlo k přímě otázce: „Jak víte, že jsem jeho táta?“ Mimochodem (už jsem to zmiňoval dřív) Abú je arabsky táta… toto téma se v Máze prostě vznáší… Tak mě trochu zasvětil. Řekl mi, že má od narození oční vadu, díky které velmi špatně vidí na vzdálenost větší než asi dva metry. Brýle odmítnul. Omezení může člověka buď srazit (když to dovolí) nebo naopak povznést (když uchopí šanci). Mladý muž se postupně naučil unikátním způsobem rozeznávat lidi dle chůze! Představte si to. Aniž cokoliv četl o „řeči těla“, orientální diagnostice, naučil se to. Mě bezpečně identifikoval podle chůze. Muselo mu stačit vlastně jen pár kroků… Bistro má asi 4x4 metry. Mohl jsem mu předvést tak max. deset kroků. (Abú Nofal – otec deseti…). Nemohl tušit, kdo jsem. Vysvětlil mi – a má totálně pravdu, že chůze se přenáší z otců na syny, z matek na dcery. Dobře to vím, nejen chůze… On prostě uviděl Jakuba, a když si ke mně sedl, zjistil, že nemůžu být nikdo jiný, než jeho taťka. Byl si jistý! Rovnou se zeptal, jak se mu daří…

Taky znám jednu ženu a ta je skoro slepá, když je bez brýlí. Naučila se identifikovat lidi (i jejich nálady) pomocí čichu! V kosmickém potenciálu lidského těla, jsou z poloslepého pohledu materiální vědy neuvěřitelné možnosti. Extrémním příkladem může být lékařsky zdokumentovaný případ asi desetiletého chlapce z Anglie. Normálně navštěvoval školu, slušně se učil, fungoval… při náhodném vyšetření CT mozku (myslím pro bolesti hlavy) se přišlo na to, že mozek prakticky NEMÁ! Jen voda a tenká slupka mozkové tkáně. Jeho buněčné membrány zcela převzaly mozkové funkce, což rozhodně není málo… píše o tom americký kvantový fyzik, Dr. Bruce H. Lipton. Taky vědecky prokázal, že nejlépe se učíme hrou… musí nás to bavit! Jinak to můžeme sbalit…

Povídali jsme si ještě o jiných zajímavých věcech. Řekl, že mu nesmírně chutná a vyhovuje arabské jídlo. Že to vůbec nechápe, ale že cítí, že je to jeho přirozenost. „A věříte na opakované tělesné existence?“, ptám se. „To jsem nikdy neřešil…nevím… Ale vím, že tohle jídlo mi prostě sedne. Nepřemýšlím o tom, prostě ho jím…“.

Ten chlapec moc nepřemýšlí. Dělá, co ho baví. Žije. Není co dodat.

Tomáš Lebenhart