Na úřadě

Suchý název, leč obsah nikoliv. To mě právě baví… Sedím na lavici úzké chodby velkého úřadu, rozloženého do několika pater a křídel. V ruce prudce růžový lísteček s černým čisélkem. Čekám. Polední čas, na chodbě jsem sám… Sám a dvoje dveře. Nad nimi černé displeje s prudce růžovými digitálními čisélky. Nuda…

Tu přichází na poněkud strnulou scénu maldičký dlouhovlasý messenger s balíčkem a klepe na jedny z těch dveří – a takřka v zápětí vchází. Za minutku už zas vychází, avšak (bacha), jak je celý takový rozevlátý a v chvatu, hledě do mobilu – dveře nedbale zavírá… a ony se polehounku (v tom lehkém, vytrvalém chodebním průvanu) pootevřou… A já tak mohu slyšet následující dialog. Mluví úřednice (U) a její klientka (K), evidentně dobrá známá. Tykají si a je jasno, že už neúřadují. Dva mladé, ženské hlasy, poněkud utlumené v prostoru…

U: „Takže Chorvatsko dobrý jo“?

K: „Určitě. Sem toho plná. Uplně to ze mě teče.“

U: „No fakt vypadáš dost dobře…“

K: „No asi jo…“

U: „Koukaj co?“

K: „No jo… celkem.“ (Začíná mě to zajímat)

U: „Hele a ty rozervaný džíny ti fakt seknou teď… jak z nich leze to vopálený maso.“ (Zajímá mě to ještě víc)

K: „Hmm… to víš.“

U: „To musej čumět…“ (Kdo?? No asi my všichni. Zájem stoupá)

K: „Neprožívám… hele, tady se vochladilo nějak.“

U: To víš. Proti Jadranu… A to ste tam byly jen vy dvě jo?“

K: „Jasně. Relax… vínko…“ (Tlumený chichot)

U: „Ty jo, ta platina… dobrý.“ (Jaká platina??)

K: „To není platina. To je Klimanžáro.“ (Cože??)

U: „Aha. Jako zasněženej vrcholek, jo?“ (Co??)

K: „No asi jo. Voni ty holičky furt něco vymejšlej…“ (Ajó! Zapomínám, co tu vlastně chci)

U: „A ty pružky sou fakt vymakaný. To je zajímavý v tom copu…“ (Jaký proužky?? Určitě budou růžový, jako ty přiblblý čísla nad dveřma… Sakra, čísla!)

K: „No, desetkrát si umeješ palici a je po nich…“ (Představuju si, jak si meje palici)

U: „Tu blůzu sis koupila tam? Sekne ti, tyjo. Takový sem tu ani neviděla. Perfído ti zvýrazňujou profil. Fakt vypadáš dost dobře. Máš uplně novou enerdži.“ (Ale no ták)

K: „My se normálně opalovaly i na střeše tý kuči. Nikdo na nás nemoh vidět…“

U: „To je síla. Ukaž.“ (Vyšiluju) „Hustý!“

K: „Hele, tak já už du…“ (Těkám po číslech)

U: „No jo, deme makat… tak se někdy ozvi.“ (mám oči na pootevřených dveřích.)

K: „Jo eště ti řeknu jednu pikantérii…“

Otvírají se druhé dveře a vychází klient (K2.) PINK! A nad nimi se rozsvěcí mé pitomé čisélko. (Já KO.) Vcházím dovnitř. „Co pro vás mohu udělat?“, ptá se úřednice (U2.)

„Skoro nic“, utrousím… Usměji se. „Něco přece“, a vytasím svý lejstro….

Tomáš Lebenhart