Lékař žen

Občas ho zahlédnu, jak kráčí lehce nahrben věkem Vídeňskou ulicí po boku krásné mladé ženy… A otázky lehce dotírají. Mnoho let jsem jej neviděl, o něm neslyšel a poslední měsíce vidím jej snad každý týden. Co se děje? KDO je ta krásná snědá, sportovně vyhlížející žena v denim jeans a měkkých nízkých kozačkách? Zpod opéřeného lemu kapuce padají jí proudy plavých vlasů s kovovým šmrncem. Sametově hnědé oči…

Vždyť chlapci zlatému už jistě minula sedmdesátka… jdou pospolu, povídají si, hlavy skloněny – on spíše tím věkem, ona spíše jakousi uctivostí, nevnímají příliš okolí. Jakoby nám tu po Klatovech chodil Redford s nějakou žurnalistkou, jež o něm hodlá sepsat biografii. Vnučka? Ne. Tak zralou, to by nestihl. Jiná příbuzná taky ne. To se pozná ze způsobu komunikace a řeči těl. Už zdáli patrno, že si vykají. Kdo to, do prdelky je? A proč se tu (v mém rajonu) pojenou procházejí? No, to byste nevěřili, jaké může míti pracující důchodce „starosti“ ohledně jiného pracujícího důchodce…

Onen RR vedl dlouhá léta gynekologické oddělení v Klatovech, a pokud vím, tak dosud dojíždí do gynekologické ordinace někam mimo město. Není gynekolog. Je to lékař žen. To není totéž… Je džentlmen, velmi jemných mravů i humoru. Stará garda. Neodbytná myšlenka – milenka?? Taky NE. Psychosomatika i jeho naturel jasně říkají ne, blbečku. Neposuzuj podle sebe…

No a dnes – bác ho, a sešli jsme se všichni tři v pravé poledne u jednoho stolu, ve Vitalce. Poznal mě a hned povstal a stiskli jsme si ruce. „To je sestra ta a ta“, pokynul rukou k ženě. (A hned je jasno!) „Jaxepořádmáš-conovýho…“Chvíli jsme zůstali stát, hlavy vedle sebe a po způsobu kmotrů tlumeným hlasem, krátce jsme pohovořili – zatímco sestřička dala se s chutí do jídla. „Dvakrát v týdnu jezdím tam a tam…“ „Já taky pořád makám. Tady kousek…“ „Vím, vím…“, pokyvovali jsme a tvářili se vážně. „Ted ještě jednou týdně navíc tady kousek pracuju“ a lehce pohne hlavou. „Sestřička mě přemluvila….“ Pokyvujeme hlavami… „To se vůbec nedivím“, skoro šeptám s pohledem poctivě upřeným do zdi za ním, zatímco jsem potlačil dotaz, zda nosí bílé podkolenky. Sotva znatelně se pousmál. „My tam jen pracujeme…“ S tím jsme usedli. Nemlaskali jsme, necinkali příbory, decentně konverzovali. Potrava byla jako vždy chuťově i vzhledově velmi zajímavá…

A tak mi některé detaily zůstanou utajeny, neboť do ženské ordinace se nechystám – a nikdy chystat nebudu ani kdyby ten lékař měl bůhvíjak zlaté ruce.

Tomáš Lebenhart