Kolik uneseme?

Poslední lednová sobota mě zastihla opět na pražském Jiřáku, kde se po měsíční pauze opět otevřel trh kvalitních potravin. Trochu přituhlo (-8) – i cenově… Nejsem ten typ, který sleduje ceny a běhá po akcích. Lovím kvalitu a peněz nelituji. Tam vidím jejich dobré nasměrování. Koukám, Valaši prodávají své frgály za 140. Tenký, velmi dobrý, koláč velikosti volantu menšího auta. Z velmi kvalitních surovin. Dobrá tedy… V kolenou jsem poklesl u sousedního stánku, kde Slovinka a Chorvatka prodávaly domácí uzeniny a sýry. Dávaly ochotně ochutnávat. Fakt dobré. Ceny neuvedeny. „OK“, říkám. „ukrojte mi tenhle.“ A ukazuji velkoryse prsty tloušťku. Paní zakrojuje pořádný kus a dává ho na digitálku. „V požátku“?, ptá se, ruce ustrnou nad váhou jako dirigentovy v pauzičce symfonické hry. „Jasně“, váha ukazovala něco přes půl kila. Nebudu troškařit, když je tak dobrý. „960 korunek“, říká Slovinka s balkánským úsměvem. Na pár vteřin jsem přestal dýchat. Myslel jsem, že chce schválit množství, ceny jsem si na displeji nevšiml. S kouskem voňavého salámku a špeku jsem platil přes 14 stovek.
Tak si říkám, není něco už opravdu špatně? Není toho nějak moc…? Koupím si do auta balenou vodu – podívejte se, jak se z toho hezky pije. Co, dámy, to by se vám asi nelíbilo… Ty petky pořád tenčí. Do koše už si nelze koupit ty obyčejné černé igeliťáčky. Trhají se pouhým pokusem je roztáhnout. Zase fotka. Alobal – není možno ho použít. Dělají si z nás prdel, přátelé. Normální kvalitní a použitelné (stravitelné) produkty si v této roztomilé republice můžeme koupit pouze za superluxusní ceny. Chcete kvalitu? Plaťte, jak mourovatý! Jak je to možné?! Vždyť kvalita – to je ten standart, nebo ne? To, co je v mnoha zemích Evropy běžné a každému dostupné, u nás, se stává vymožeností bohatých. To se mi ale vůbec nelíbí. Jestli to takhle půjde dál, asi se vám odstěhuju do teplých krajin… Protože odmítám konzumovat šmejd.

Asi nám moc nevadí prezident, který má rád jen sebe a na národ z vysoka kašle. Sami jsme si zvolili toho rozumbradu z Hradu. Nevadí nám, že si z nás politici (s pár výjimkami) dělají srandu a pohrdají námi, asi nám tak nevadí, že u těch koryt hlasitě mlaskají, nevadí nám ani monstrózní krádež tradičně chamtivých a bezbožných církví, nevadí nám arogance a nefunkčnost zdravotnického systému… ne natolik, abychom se hlasitě ozvali. Hojně přeposílané mailíky je to samé, jako když jsme v totalitě nadávali doma nebo v hospodě, ale ne moc nahlas, aby to někdo neslyšel… Co se musí stát, abychom se nasrali tak, jako třeba v Kyjevě?

Mám v plánu revoluci – ve stravování, způsobu života, myšlení… Jsou lidé, kteří mi pomohou. Zkuste se každý zamyslet, co můžete udělat, abychom se nemuseli stydět za svůj národ i sebe. Naučme se odmítat zlo. V podobě nemoci, systému či třeba levných výrobků, které doma rovnou vyhodíme…

A přeci jen něco veselého na konec: Včera, když jsem sbíhal schody v tom pankráckým paneláku, kde občas přespím, udělal jsem kuk na dveře o dvě patra níže… Na cedulce bylo jméno majitele bytu: SAMEC. Přísahám. To bych asi nevymyslel… Tak buďte fit!

Tomáš Lebenhart