Koledy

Zvoní poledne na klatovským kostele a já mířím na oběd – každý den v tento čas mám sklon to činiti... Jsem holt konzervativní typ – tedy alespoň v něčem… Dnes do Mázy k Abú Nofalovi. Poprchává tak natahuju krok, pod brkem arabskou stoličku ze své ordinace. Těším se, jak Abú zase dá velkou hlavu do dlaní a bude říkat: „To je hezkýý, to mám radost…“ A taky jo, skoro přesně… Majitel arabského bistra se vskutku umí radovat… Naložil mi velký máza talíř s falafelem, hommusem, paní přinesla čočkovou polévku, arabský chléb…
Jak tak papám, slyším hrát Ježíšku, panáčku… No, to si snad pan Nofal dělá dobrý den, říkám si. To už není pravda. Vedle nomádskýho stanu, co se tváří jako Betlém („To nený Betlém, nený tam Jezísek“), je malé rádio s CD přehrávačem. Orientální muzika vždy doplňuje etno kolorit bistra. Dnes tam jedou vánoční koledy, jedna za druhou. Jenže v ženském arabském podání s těma brnkavejma nástrojema. A já zase jako blbec: „Jak to? Arabský koledy?“ A Abú zase: „To je našé. Koledy pocházejí z Palestýny. Jezísek se narodil tam kde já.“ Přestal jsem pohybovat čelistma a koukám na něj. „On i já jsme se narodili v Nazaretú. Jsme z jednoho místá. Jsme stejnýý…“ a zašklebil se za sebe, kde za závěsem vařila jeho česká žena. „Vůbec nejsou stený“, zahlásila hbitě, aniž bych ji spatřil. Abú zdvihl mohutné paže ke stropu a pronesl: „Vůbec nejsme stejný. On vstal z mrtvých jednou. Já vstávám z mrrrtvých kazdý dén!“

Pak mi povídal o té paní, co ty origo koledy zpívá. Je jí přes osmdesát a asi od dvaceti je děsně populární na Středním Východě. Lidi jí milujou, skutečná super star. Kdysi ji milostivě vzkázal sám Jordánský král, aby mu a jeho urozenému příbuzenstvu přijela zapět do amánského paláce. A ona: Vysrala se na něj! Ne, že by něco proti němu měla. Prostě se jí to nehodilo… Jako kdyby Lucie Bílá ukázala prostředníček Klausovi, třeba. Jenže v orientálních poměrech je to nesrovnatelné. Hussajn jí, pravda, nedal hlavu useknout – je přece moderní člověk, ale od toho dne si neškrtla. Všude zákaz, na živo, v rádiu, v televizi. Nic. Konec. A představte si, že lidi tak zuřili a mocného feudála se nebáli, že po dvou letech král rezignoval a ona, vítězka, mohla oblažovat svým čistým sopránem a kouzelným charizmatem lid palestinský… Její Stille nacht, heilige nacht se nesla bistrem přímo grandiózně.

Papal jsem palestinské pochoutky, poslouchal tu hrdinnou pěvkyni a užíval si dobře naloženého Abú Nofala. A víte, co znamená v arabštině jeho jméno? Otec deseti! Rozumějte synů – holky se nepočítaj. To je v arabském světě docela hustý jméno… U dobrého oběda, na plastové židličce u plastového stolečku, dostalo se mi tedy i zajímavého poučení… nejsou ty židovsko-arabský věčný spory, tak trochu přiblblý? Nebyl Jezýsek s náma v arabském bufetíku víc než v tom bimbajícím kostele?

Tomáš Lebenhart