Karel

Já to asi přitahuju… sednu si k někomu ke stolu, nebo si někdo si přisedne ke mně a vypráví mi příběhy… včera, tedy v pátek, 16. ledna v arabském bistru zas. Jako v článečku Oběd v Máze, poobědval jsem s mladíkem co má radar na chůzi…

Prozradil mi, že trpěl silnými bolestmi dolní páteře. Bolest ho velmi obtěžovala svým vyzařováním do třísla a nohy. Z ortopedie si odnesl recepty na analgetika. Toho se, nezbavíte, byl ujištěn. To máte od kyčle. Vyhodil recept do prvního koše a začal hledat… Dostal se do Prahy k nějakému léčiteli. Ten si ho položil na oprýskaný stůl, asi dvacet minut na něj všelijak sahal, dotýkal se různých míst, mluvil s ním a pak ho pozval ještě jednou… od té doby má pokoj, je to přes tři roky. „Kdo to byl?“, ptám se, jak v té staré písničce. Vždycky mě magnetizují takové příběhy a pilně si to zaznamenávám, pak prověřuju, pak ev. dál doporučuju… Tady jsem moc neuspěl. „Ani nevím, jak se ten chlap jmenuje…“, povídá. „Nemá to nikde napsaný, nemá žádnou propagaci, nic. Myslím, že mu někdo říkal Karle… Má pronajatou takovou špeluňku u nádraží Bubny… Když jsem k němu přišel, pochyboval jsem, že mi může pomoct.“ „Jak to“?, ptám se. „No, hustej typ. Docela malej, kolem 130 kilo, neupravenej, něco svačil z papíru, mohlo mu bejt šedesát.“ Tak jsem se kapku začal pousmívat pod fousy… tenhle fenomén mě už dlouho nepřekvapuje. Potkal jsem dost lidí, kteří prokazatelně uměli pomáhat, a každý byl úplně jiný a mnoho z nich fakt nebylo jak ze škatulky… Určitě jste slyšely o „bábě radnické“. Jedna z největších našich léčitelek, doktorka přírodních věd. Zkoumala moč a klela jak dlaždič. Občas lidem vynadala – ale děly se zázraky. Žádná manekýna. Žádná ezo-bytůstka. Prostě baba. Znám pár podobných… „Rozhodujou výsledky, že?“, povídám. „Jednoznačně“, potvrzuje mi chlapec. „To jsem pochopil už za pár minut.“

Maně vzpomínám na Béďu Burkoně z Budějek, makáč, taky homeopat… jasnovidnej… kouřil jak o závod, furt pivko, žádné dietičky… a měl narváno, včetně doktorů… už popíjí nějaký nebeský nektary… Další můj občasný spolupracovník, umí odcházející vědomí bezpečně a laskavě provést do nebe… sám tak žere, že mu museli vyoperovat žlučník… a Clemens Kuby popisuje v knize Na cestě do sousední dimenze údajně největšího současného amerického léčitele s pozoruhodnými výsledky, Indiána z Texasu, myslím, kterého zastihl doma ožralého, jak se hádal se svou ženou, televize řvala a mezi tím jejich dítka… byl na dranc - a mnoho lidí se přes něj vyléčilo z pokročilé rakoviny a dalších těžkých průšvihů.

Je tu ve hře něco úplně jiného, než si většina lidí myslí. Vaše cesty mohou vést přes různé lidi, někdy z vašeho pohledu přímo skandální… a to nejen při léčení. Bacha na to… Já osobně nejsem (a to ani omylem) žádný prototyp spořádaného a polosvatého člověka. Přesto už jsem taky pár lidem všelijak pomohl. A tuším, že větší část procesu šla „za nimi“… Znám fakt dost dobrejch chlápků a ženskejch, co uměj pomoct. To byste ale asi nevěřili, jaké mohou mít vlastní těžkosti, jak nezvládají některé situace… jak jsou lidský. Berte to jako uklidňující zprávy. Nelamte si hlavu s osobním životem vašeho terapeuta. Ušetříte si mnoho zbytečných starostí. Opravdu! Myslím, že dost vám můžou helfnout lidi, co jsou třeba bosí, o kterých byste možná řekli: Tenhle?! Brrr. Tak jo, zajeďte si na nějakou prestižní kliniku, kde je vyfiknutá i uklízečka… Říkáte, že byste svůj život nesvěřili do rukou bezdomovce? Fakt? Ani kdyby se jmenoval třeba Ježíš…? Kdyby vám bylo někdy dost blbě… doporučuju, otočte volume Rozoumek hodně do leva. A volume Srdíčko o to víc doprava.

Na konec mi mladík řekl, že Karel od lidí nic nechce, že mu nosej jídlo, nebo nějaký blbosti… a že tam má narváno, od rána do večera. A Bubny? Co je to za podělanou čtvrť…

PS: Říkám na odchodu Abú Nofalovi: Tak jsem se až z novin dozvěděl, že jste křesťan. Myslel jsem, že jste muslim…“. „No, jóó, kresťáán, úplně normálnéé…“ plus široký úsměv. Ze zadu laskavý (nic méně nemilosrdný) hlas jeho ženy: „Je to ateista. Akorát pokřtěnej.“ A Abú jen rozhodil paže a podíval se k nebi… (tož jsme dva).

Tomáš Lebenhart

Tak jsem se konečně podíval na místo činu. Když přejdete z letné přes nájezd na magistrálu, ocitnete se v Praze, kde se zastavil čas...

Pan Karel tu má někde svou ordinaci... tu jsem nenašel. protože se spusttil hustý d顚ť a já uprchnul zpět do moderní civilizace, konkrétně ke kamarádce Radce a jejímu skvělému příteli Martinovi...