Je třeba zabít kotě

Dnes odpoledne tak trochu za lůzra… 3x jsem ztratil kuráž. Poprvé v bio krámu. Beru pečivo na večer, kozí sýr… U pultu půl metru od nosu na váze asi 15 deka nakrájené slaninky. „To je pro paní. Odskočila si, přijde si pro to. Nechcete to, nakrájím jí jinou“, směje se na mě sugestivně roztomilá prodavačka. Poškrabal jsem se za uchem a už jsem věděl, že jsem jasnej. Dvě paní za mnou (moje klientky) na mě upřely pohled. „Dejte to sem, to je ukrutná vůně…“.

Ve Spořce v ofisu chvíli na to, s mojí elegantní bankéřkou. Něco podepisuju ohledně hypotéky, povídáme si. Ráno jsem se rozhodl, že se jí napřímo zeptám, jak nejlépe vykrást banku. Potřebuju pár technikálií pro chystanou povídku. Abych nebyl za blba. „Ještě jste něco chtěl, pane doktore?“, upřela na mě španělský pohled. Vteřinu jsem na ní zíral, pak jsem se zas podrbal na hlavě a řek jsem jí: „Ne, už nic. Hezkou neděli.“ Tak holt příště…

Největší nářez mě ale čekal v roztomilém Újezdci. Trenky, triko, a vybíhám do vsi, namířeno k lesu. Zahlídnu roztomilou sousedku, jak nervózně chodí po zahradě, taky ve sportovním, ale v jedné ruce mobil a v druhé cigáro. Beru za kliku a jdu na plac. Děti, pejsek, její kámoška, kočka s koťaty. Jak od Boženky Němcový. „Co je?“, ptám se s odhodláním pomoct s čímkoliv. „Doktore, moh byste mi utopit kotě?“ Trochu jsem ztuhnul a zatvářil se jak oliváč v lednici. „Slyšíte to?“ „Co?“ „To strašný mňoukání. Už dva dny. Kočka má pět koťátek a jedno odvrhla… Malinké, černé s šedými pruhy, už kouká, batolí se a intenzivně piští v krátkých intervalech, jak monitor na JIPce. Tentokrát se škrabu ve strništi na  bradě. „To fakt néé, sousedko. To na mě nemůžete chtít.“ Kouká na mě. „A nemáte nějakou injekci?“ „Nemám“, říkám po pravdě, to bych moh opatřit až v pondělí…“.

Její manžel, kamioňák, v půlce Evropy jak doma, poradí si se vším, dvacet tun nema problema, pořád na nějakým traktoru, ruce od oleje, nosí je od těla, jak tučňák… Napadlo mě (najivku): „Kdy přijede manžel?“ „Je doma“, říká suše a palec směřuje někam k podkroví. „Aha“, zase se škrabu… Než stačím něco duchaplného vyslovit, podívá se k nebi – jasné gesto, netřeba další debaty. Koukám do země a říkám si, proč jsem sem lez. Víte, ehm, když je chlápek, co má ty dvě pohromadě v přítomnosti zajímavé ženy, pociťuje silnou energii všechno bez váhání vyřešit, energii odvést lid do hostinnější krajiny… Zpříma jsem se na ni podíval, uhodil se malíkovou hranou do dlaně a říkám rozhodně: „Sekera. A je to. Půl vteřiny.“ Udělala kuk, jako že chápe a otočila se. „Kam jako jdete“, ptám se nejistě, když vidím, jak odchází. „Pro sekeru“, utrousí jinak roztomilá ženská věcně přes rameno.

Tak jsem po třetí selhal… „Nikam, do prdele nechoďte. Já na to NEMÁM.“ Tak jsme se rozloučily s tím, že to ještě budou poslouchat dál a že něco prostě během víkendu vymyslíme. Tak to vidíte. To jsem já, v jinak roztomilém pátečním říjnovém odpoledni…

PS: Doufám, že sousedka vymyslí flašku a mlíčko… ale to víte, country je trochu drsnější místo… a oni skoro pořád jsou pryč…

Tomáš Lebenhart