Jak jsme s Radkou chtěli papat v Imperialu
Píšu Radce z Letné – jak tak rádi spolu papáme a kecáme: „Víš co, půjdeme výjimečně mezi slušný lidi a navečeříme se u Pohlreicha v Café Imperial. Ještě jsem tam nebyl…“ Radka tam bez reptání zamluvila stůl na sedmou…
Byla zas taková krásná letní neděle, jak stvořená pro naše pražské randes-vous. Kocháme se z letenské pláně panoramatickým screenem Prahy s točeným Urquáčem v ruce. Cink! Plzeň zdraví Prahu. Sestupujeme k Vltavě a strefujeme se na most na Revoluční a dál secesní částí až k Obecnímu domu. Radka, otužilá Pražanda se s ničím se necrcá. Naše občasné gastro pochůzky velkoměstem bere i jako manažerský úkol. Hlavně, abych se neztratil… o tom bude ještě zmínka. Vlasy do vrkoče, uši se výhružně ježí akupunkturními jehličkami, na vypracovaných lýtkách i stehnech černé tečky navádějící na akupresurní ošetření. Nema problema. Já v rozhalené strakaté košili s opáleným pupkem ji obstojně doplňuji. Kráčíme kolem Prašné brány, míjíme davy turistů a zahalených Muslimek a přecházíme k Národní bance, jako by nám patřila. Pak k Bílé Labuti, jež se od mého dětství vůbec nezměnila, ku Poříčí a podniku slavného kuchaře.
Když jsme se přicourali k nóbl podniku s obrovskými tmavými okny a intimními záclonkami, instinktivně jsem si zapnul košulu až ke krku a Radka si ulízla skráně. Před vchodem jsme ještě mrkli na jídelák a dech se nám tajil nad těmi dobrotami a cenami… Podívali jsme se na sebe a jako na povel oba rozpřáhli paže dlaněmi vzhůru, jako šmejdi nabízející supr pánvičky. A byla to, Raduška, jež to vyslovila nahlas: „Serem na Imperiál. Dem se někam normálě najst.“ No a já měl takovou radost, že to řekla. Tak jsme udělali čelem vzad a prošli pěší zónou ze zadu k Palladiu. Po cestě jsme nadšeně probírali možnosti. Nakonec zvítězila Letná s malým zázrakem Koštovna u Počtů. „Maj tady, Raduš, někde WC? Nechci to táhnout až do tý koštovny…“ „Jasně“, a odvelela náš malý oddíl do OC Palladium. Tam vám to bylo složité. Běželi jsme kolem butiqů, drogerek a samošek, pohyblivými schody jeli, sem tam, pak zas krámky, zase schody… Po chvíli jsme se ocitli před pánskými záchody, jež spíše připomínaly recepci soukromé urologické kliniky. „TADY se sejdeme!“, řekla R. důrazně a ukázala ukazováčkem pravé ruky do podlahy. „Nikam neodcházej a počkej tu na mě!“ A odjela výtahem na dámskou toiletu, nacházející se někde výše…
Kráčíme ruku v ruce Náměstím Republiky již volně, těšíce se zpět na Letnou, na tu útulnou Horákovku s bistry, pizzeriemi, pekárničkami a vyhlášeným mexickým Burrito loco a Créperií u slepé kočičky s cenami lidovými a pohledy přátelskými. „Hele, patnáctka“, povídá R. Koukám po holkách v naději, že uvidím něco, co jsem ještě neviděl… „Tramvaj“, upřesňuje pragmaticky R., „nepotáhnem se zpátky na Letnou pěšky.“ „Nemám lístek“, sáhl jsem si nešťastně na kapsičku zelenavé košilky. “Žádný problém. Pojedeš normálně na černo.“ „Na černo?, ptám se jak nahluchlý. „Jasně, poznám revizora, neboj“, a povzbudivě na mě mrkla. Nadechl jsem se a vstoupil do zadního vozu za Radkou. „Lezou vždycky předem, už je znám. Je to jen jedna stanice.“ Tak jsme se rozjeli k Vltavě a já si pro sichra v duchu připravoval scénář přiblblýho Američana - „Ticket? Yes, I just WANT buy the ticket. Have you got some? I buy and click it right now!...“ a podobný nesmysly. R. s přimhouřenýma kočičíma očima sledovala okolí a tak se stalo, že jsem na třídě Milady Horákové vypadl z tramvaje šťastný jak malý dítě. A rovnou do tý koštárny….
Tam byla milá mladá společnost, velice nadstandardně přívětivé a překrásné servírky. Jedna s námi probírala možnosti, jak se uspokojit a hlavně jaké víno si dát. Čepují tam vína ze sudů a to lecjaká. Já, rozjařen událostmi, jsem šel směle do červeného Primitiva z Puglie. No, večerku jsem značně přetáhl, a ani nevím, zda to mám vůbec napsat… ale přemlouvaly mě – Radka i mladá baculatá servírka s dolíčky ve tvářích – já se fakt dlouho bránil… tak to teda napíšu, když to ale nikde na Klatovsku nebudete povídat zbytečně – hovězího tataráka a topinky s česnekem – jsme si dali… takhle na noc. Naštěstí R. bydlí hned za rohem tak už jsme to nějak došli. Docela dobro došli…
Tomáš Lebenhar