In the train again…

Opět ve vlaku… V pátek, 20. března po poledni, krátce po částečném zatmění slunce, rozjel jsem se opět do České Třebové – jak jinak než vlakem. Zase z Hlaváče pěkně na východ… vstříc nastávajícímu jaru. Opět nalepen na okno, jak malé dítě, sledoval jsem s jistým rozechvěním pomalu ubíhající scenérii. Vlak tiše klouže a já přes špinavé sklo pozoruji ještě mnohem špinavější okolí trati… To je vskutku zvláštní, jak se kolem železničních koridorů, jako by zaseknul čas. Cestující tak může vidět i sto let staré budovy, notně zchátralé, s vytlučenými okny, vrstvami prachu, kolem ohyzdná křoviska a smutně se tyčící polomrtvé stromy… A to vše hned po té, co hledíte na Hradčany v dáli, zatímco projíždíte Karlínem, Libní, Vysočany… směr Kolín, přes Úvaly, Běchovice, Klánovice a další smutná místa. Viděno optikou vlakového pasažéra. Sleduji trosky cementáren, pivovarů, skladů, fabrik mnohdy ještě funkčních, traťoví dělníci v oranžových vestách, tradičně nepracují, pokuřují, povídají si, mnohdy klasicky opřeni o lopaty… Bordel a beznaděj… přesto je mi to vše nějak milé. Hlavně když projíždíme mojí rodnou Libní, kterážto pražská čtvrť vyhlíží dodnes i daleko od kolejí á la padesátá…
V kupé se mnou sedí tlustý, starší nádražák, sám teď cestuje na svou drážní permanentku někam domů, k Pardubicům… Přichází jeho kolegyně průvodčí (jízdenku, prosím, buch razítko), také silnější, starší. Sedá si vedle kolegy, tykaj si samozřejmě, znaj se chronicky… Poslouchám, jak si oba střídavě stěžují… na trávení, na klouby, na lidi, na dobu… je pátek odpoledne, Slunce nám posílá čerstvou magnetickou bouři, a mí sousedé v tmavomodrých uniformách vzdychají a nadávají… Z jiného kupé se nepřetržitě ozývá opilý pokřik nějakých sportovních fandů a občas se hystericky rozchichotá nějaké děvče. Plynoucí svět za ušmudlaným oknem ten bezútěšný dialog přirozeně rámuje. Zavírám oči a přemýšlím nad tématem své zítřejší přednášky… Mimo jiné posluchačům zopakuji, že dle oficiálních zdravotnických statistik je 38 % obyvatel EU psychicky narušených, nešťastných. Můj odhad je vysoko přes procent padesát. Přemýšlím, co s tím…

Přednáška a vše kolem, to jak se o mě rodina pořadatele, naprosto opačných, nádherných energií, postarala, byla non stop radostí… Přijel jsem do zcela jiného světa.

Cesta zpět druhý den. V pozdním sobotním, celkem slunečném odpoledni, blížím se na secesní Hauptbánhóf. Vlak zastavuje zase v té Libni a já přistupuji, sám v kupé k oknu, stahuji ho dolů a hledím na perón. Nasávám tu známou energii, v tomto prostředí jsem vyrostl. Zrak mi padl na jednu paní, tak v mém věku, jak jde s taškami mezi dalšími vystupujícími. Najednou jsem si uvědomil, že ji znám. Musela sedět někde blízko mého kupé. A teď míří domů. Poznávám svou spolužačku, holku ze třídy. Naše oči se na vteřinu střetly. Otevřel jsem ústa, spíš v překvapení, než že bych chtěl něco říci a mimoděk pozdvihl ruku. Vlak zrychloval a ona mezi lidmi na nástupišti mizela… Ani nevím, zda mě taky poznala. Nebyl čas. Znám její holčičí jméno. A že asi pořád bydlí v Libni. Trochu málo… ale to neva. Třeba příště… až pojedu do Třebo…

Tomáš Lebenhart