Dva telefonáty

První

Volám do Léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) v Sušici. Leží tam pan Jarošík, který havaroval na kole ve svých 74 letech a nějak už se nezvedl… letěl pro něj vrtulník. On už to položil mockrát a vždy se vykřesal. Tentokrát si dost pohmoždil mozek. Už je to pár měsíců. Byl jsem za ním asi před šesti týdny, nevnímal. Dnes volám ošetřující lékařce.

„Lebenhart, dobrý den.“

„Dobrý den. Prosím.“

„Mohla byste mi, prosím říct, jak je Panu Jarošíkovi?“

„A vy jste kdo?“

„Jeho soused z vesnice.“

„Po telefonu informace nepodáváme.“

„Jsem také lékař, už jsem za ním byl, lidi z vesnice se na něj ptají. Jestli se ještě vrátí…“

Rozpačitý smích. „Nezlobte se, pane kolego, ale nesmím nic sdělovat ani lékařům. Taková je doba. Pořád nám sem volá policie…“

Nerozumím souvislostem a nevím, co říci.

„No, tak se nedá nic dělat, paní doktorko…“

„Nezlobte se…“ Klap.

Druhý telefonát

Volám do firmy Proxim, kdesi na Moravě. U nás na Vídeňské v drogerce maj od nich Borax. Na štítku není uvedeno přesné složení. Je tam telefonní číslo na Info linku. Tak volám. Chci se ujistit, že jde o čistý tetraboritan sodný, abych nikoho nepřiotrávil. („Klatovský šarlatán moří své klienty jedovatým hnojivem…“)

„Zdravím. Mohu se zeptat na produkt?“

„Určitě. Na jaký?“ Mladý ženský hlas, podobný prvnímu.

„Borax. Kolik procent je tam tetraboritou sodného?“

Uběhlo asi deset vteřin. Slyším klapání kláves. „Minimálně 99,5 %“, zní jasná odpověď.

„Díky. Jste hodná.“ Oceňuji plné nasazení v pátek odpoledne, před horkým víkendem.

„To nic. Hezký den.“

Taky přeju hezký den…

Tomáš Lebenhart